čtvrtek 11. ledna 2018

Trust issue

Vzpomínám si na svůj starý blog. Jednou, když jsem byla na pár týdnů v Německu jsem se začetla do cca 10 let starých článků a musela jsem se usmívat. Byla jsem tak strašně vtipná, upřímná a plná všeho možného, že ty články byly jednoduše úžasný a já si říkala, kde se ve mně v takovém věku bral tak skvělý smysl pro psaní (a humor!). Postupně se z mých článků stávaly články plný trápení a trablů, které se v mém životě stávali. Byly dospělejší a buďme upřímný, i tak trochu ztratily tu dávku vtipnosti, kterou jsem do nich vždycky dávala. Na dlooouhou dobu jsem se z blogové sféry odhlásila a i když jsem to vypisování se „někam“ neskutečně postrádala, nevrátila jsem se k tomu. Měla jsem pocit, že tak nějak jsem se z toho „vypisování se“ dostala, ale teď, jakmile se objevil problém v mém životě, okamžitě jsem opět psaní vyhledala. Je to jako nějaká neviditelná součást mě – mít potřebu vypisovat se z mých myšlenek. Zná to někdo? Já miluju, když se můžu vypovídat, zároveň mám pocit, že všechno to, co se uvnitř mě děje, dokážu sdělit jenom tímhle způsobem. Takže: budoucí moje Já, hluboce se omlouvám, že jsem procházela tímhle obdobím a těmito strašnými stavy. Možná bych blog měla přejmenovat na „koutek vztahových dilemat“ nebo tak něco… budu o tom dost silně uvažovat! Ale teď už přejdu k tomu, co mě dneska tak nějak… trápí?

Důvěra - je něco, co člověk musí mít. Co si člověk musí pěstovat. Co si nikdy nesmí nechat vzít. Můj případ to tedy asi úplně není, ale pojďme se o tom pobavit. Nebo spíš, pojď se o tom rozepsat Sajü.

Je mi 24 let a mám pocit, že moje důvěra k ostatním lidem byla tak nejmíň 10x zlomená nebo nakřápnutá. Vždycky jsem měla pocit, že jsem takový ten „carefree“ člověk, který si žije svůj bublinový svět (ha, taky jsem proto měla první dlouhotrvající blog spojený právě s bublinama), ale něco se změnilo, když jsem se začala probouzet do toho okolního světa. Uvědomuju si, kolik věcí se kolem mě událo na to, abych důvěru měla zničenou po všech stránkách. A myslím, že některých „trust issue“ se nezbavím nejspíš nikdy. Když se tak ale rozepisuju o těch vztahových trablech, jeden velký problém ve vztahu je podle mě právě ta důvěra. Která tam chybí. Není. Která je částečná. Nemáte také ten pocit, že důvěra je ve vztazích důležitá? A už je jedno, jestli mluvíme o vztahu přátelském nebo o lásce. Ta důvěra je důležitá prostě ÚPLNĚ pořád. Když není, nemůžou věci fungovat tak, jak by měly.

Tuhle věc v sobě řeším už pěknou řádku let. A poslední týden je to jak blikající billboard uvnitř mě. Nevěřím. A nevěřím tak moc, že mě to uvnitř pohlcuje. Dneska mi jeden člověk napsal „life sucks as fuck, because those feelings kill you inside“. A měl pravdu. Tyhle pocity jsou tak silný, tenhle ne-pocit, tahle NEDŮVĚRA, to je tak šílená věc, že nás zevnitř absolutně dokáže pohltit a postupně zabíjet. Ta nedůvěra přebíjí všechno – i to krásný, i ty maličkosti. Jakoby vás to zaslepovalo a vy jste pořádně nevnímali to okolo. Snažíte se. Snažíte se tak moc, ale pak jsou tady ty ostatní věci, který vás absolutně zlomí. Který vás donutí znovu brečet. Který vás donutí jednat tak, jak by jste nikdy jednat nechtěli. Nebo jak jste si mysleli, že jednat nikdy nebudete. Jsou to přesně ty věci, které vás bolí. Ignorujete to krásný, to pozitivní co tu pořád někde nad vámi visí. Jakoby jste ani nechtěli. Ale ta nedůvěra – ta to všechno začerní. A vy to prostě vidět nemůžete.


Potřebovala bych někoho, kdo by mi z toho začarovaného kruhu pomohl najít cestu ven. Kdo by zase mojí důvěru našel. Nebo se pokusil jí slepit. Protože bych si přála důvěřovat a za každým nevidět to špatné, to negativní, co tam ani možná není. Možná, že si uvědomuju, že tahle nedůvěra v muže vznikla ve chvíli, kdy jsem si začínala uvědomovat svoje výchovný prostředí. A uvědomovat si všechny ty věci, které se udály. Možná, že jsem právě přesně našla ten bod, kdy moje důvěra v ostatní možná ani nemohla nikdy vzniknout. 

sobota 6. ledna 2018

Ženy.

Opět mám chuť se vypsat. A nezbývá mi nic jiného, než si opět pustit nějakou inspirativní muziku (jo, dobře, opět poslouchám Jamese), zabalit se do peřiny a nechat svoje prsty ovládat svým srdcem. Strašně by mě zajímalo, jestli to tak mají všechny zamilované ženy, nebo jen pár nebo třeba jen já. Jestli mívají stejné pocity.

Vždycky jsem patřila k lidem, kteří neustále ostatním ohledně vztahu radili. Říkala svůj názor, snažila se pomoct a vytáhnout drahé z nějaké bryndy. Teď jsem na té opačné pozici a potřebovala bych tu pomoc já. Místo toho mám pocit, že nemám nikoho, kdo mi dokáže porozumět. Kdo dokáže sedět naproti mně, poslouchat, přemýšlet nad tím, jak se vlastně cítím a poradit mi. Není tu nikdo, kdo by mi pomohl hledat tu cestu a zbavit se všech těch emočních démonů, kteří se ve mně tak urputně perou. Nemám nikoho, komu bych se mohla vyplakat na rameni, nechat se obejmout a věděla bych, že přesně rozumí tomu, proč zrovna brečím. Nemusí přesně rozumět, ale stačí, aby věděl. Přijde mi to tak trochu jako zrada. Asi poprvé v životě si připadám jako ta, která pomoc potřebuje, ne jako ta, která pomoc musí nabízet a vždy poskytovat. Nechci tu nikoho osočovat, ale pokud si tohle přeci jen čte jedna z těch duší, která by na té „mojí běžné straně“ měla stát, prosím, ozvi se mi :) Ráda tě uvítám jako mého posluchače a pomocníka či rádce.

Píšu o démonech, kteří se ve mně perou. Nebudu dnes mluvit o tom démonu, který se snaží pohltit moje pocity štěstí. Ale budu mluvit o tom, který by se pro druhého rozdal. A to je ta myšlenka, nad kterou momentálně přemýšlím. Jestli to dělají všechny ženy, které jsou zamilované. Jestli i ony by se rozdaly pro druhou polovičku. Jestli i ony tak moc milují toho druhého, až se bojí samy sebe. Až se nepoznávají. Až nedokážou kontrolovat své emoce, které se tak strašně derou na povrchu. Jestli i ony mají tendence neustále nad vším přemýšlet a mít pocit, že všechno se během sekundy sesype. Jestli i ony, ty ostatní ženy mají pocit, že i když dělají všechno, není to dost. A zároveň mají pocit, že dělají všechno. Moje kamarádka, kterou znám už dobrých 14 let měla skoro osmiletý vztah. A já vždy byla připravená na to, pomoct jí ze všech těch nekonečných problémů, které se v jejich vztahu tu a tam objevovaly. Vždy jsem tu pro ní byla a sdílela s ní SNAD úplně všechno. A já vždy měla pocit, že ona je ten člověk, který by se pro ten vztah rozkrájel. Ať se stalo cokoli, vždy jsem si říkala, že ona by udělala všechno proto, aby s ním mohla zůstat navždycky. A upřímně? Někdy jsem jí nechápala. Říkala jsem si (a možná i jí) že je úplný blázen, když pro toho druhého tolik. Protože jsem měla pocit, že on nedělá dost pro ní. A nemyslím si, že drahý dárek na narozeniny znamená „dělat hodně“ pro toho druhého. Myslela jsem to celkově. Dávala do toho vztahu všechno. Ať už to bylo jakékoli. A já si říkala, že já taková nejspíš nejsem. Že já tohle neumím.

Opak je pravdou a ty démoni jsou i ve mně. A já teď s nimi bojuji co jen to jde. Snažím se jich zbavit, snažím se je potlačit a přesto se nějakým záhadným způsobem dostanou ven a projevují se v různých podobách. A já si čím dál tím víc uvědomuju, že taková být nechci. Že si nezasloužím já ani on, abych byla taková. Abych do vztahu dávala všechno a dostávala zpátky jen část. Přála bych si dostávat všechno. Stejnou měrou. A možná bych si přála nedívat se na každou maličkost která je vyřčená tak zle. Možná bych si neměla brát věci tak strašně osobně a vyčítavě.


Přála bych si, aby takovými pocity procházelo vícero žen. Ne jen já. 

středa 27. prosince 2017

Přání.

Už asi měsíc v kuse poslouchám dokolečka nejnovější album Jamese Arthura (znáte to album? Je to asi jedno z nejlepších alb, které jsem kdy slyšela. Miluju na něm každou písničku a jsem schopná si ho pustit i 10x za sebou v jeden den, beze srandy). Přijde mi tak šíleně emotivní a kdykoli se cítím jako na bodu mrazu (což vypadá, že se tak cítím pořád, protože ho sjíždím dokola každý den), pustím si ho a můžu se v klidu vybrečet (aha, to dělám taky dost často).

Není to trochu smutný? Jsem v čerstvém vztahu, který mi přijde krásný, kdy se cítím s Mr. H naprosto spokojená a šťastná, ve finále doma brečím do polštáře, zachumlaná v peřině, oblečená do starého pyžama a v uších mi hraje dokola James Arthur. Nemělo by to být trochu jinak? Lítat jako pták? Smát se na všechny a na všechno? Jo, je fakt, že lidi říkají, že vypadám šťastná… jiná. Ale otázka je, jestli se fakt tak strašně jiná a šťastná cítím. Nebo do toho spadají jiné okolnosti, které mě nutí po večerech brečet do polštáře.

Připadá mi, že se ve mně všechno strašně mlátí. Všem říkám, že jsem šťastná, ale pak sama přemýšlím nad tím, zda opravdu tak šťastná, jak všem tvrdím, jsem. Protože mi přijde, že štěstí vypadá jinak. Ptám se sama sebe, jestli ho jen tady těmi scénami, které si doma v soukromí hraju, nepotlačuji. Ale proč bych to dělala? Proč bych sakra měla chuť potlačovat ten pocit? Proč bych se sakra zrovna JÁ měla bát být šťastná? CO je na štěstí tak strašného, že si ten pocit odmítám pustit k tělu.

Přála bych si být bezstarostná, jakou mě vidí všichni kolem. Přála bych si sedět a neřešit nic. Jen se usmívat a cítit ten prorůstající pocit štěstí až do morku kostí. Přála bych si lehnout si každý večer do postele a usínat s přihlouplým úsměvem na tváři. Přála bych si nemyslet na to, co se může stát. Přála bych si nebýt ta, co má pořád strach, že udělá něco špatného.


Přála bych si…  

sobota 23. prosince 2017

Strach.

Ani nevím, po jak dlouhé době usedám s myšlenkami na to, že se potřebuji z něčeho vypsat. Nevím, kdy naposledy jsem se cítila přesně tak, jako se cítím teď. Je období Vánoc, všechno kolem se třpytí a svítí, všichni lidé přemýšlí nad Vánoci a já si připadám jako ten poslední člověk na světě, který tím vůbec letos nežije. JÁ! Ta, která odpočítávala Vánoce vždy téměř od srpna a nemohla se nabažit toho okamžiku, kdy se ráno vzbudí, dá si vánočku s teplým kakaem a bude celý den sedět u televize, koukat na pohádky… a tak bych mohla pokračovat do nekonečna. Letos, jako bych to ani nebyla já.
Nechci se ale vypisovat z toho, že se cítím smutná ze sebe sama, protože se necítím Vánočně. To by znělo asi dost hloupě. Ale kdoví, třeba jednou usednu a budu se chtít vypsat z toho, jak jsem se netěšila na Vánoce. To by byl článek, panečku. Teď mám ale v hlavě a na srdci spousty jiných věcí a nevím, z jakého konce za to chytit.

Znáte ten pocit, když jste zamilovaní? Ale takovým způsobem, až to bolí? A takovým způsobem, že z toho máte strach? Že se té lásky, těch citů bojíte? Že přemýšlíte nad tím, jestli je ten vztah správný? Jestli to není jen nějaký přelud a vás to za pár týdnů nezničí? Že nevíte, zda tomu druhému věříte? Ale ne, že by jste se mu nesvěřovali… jen prostě v něm nemáte jistotu? Ale přitom pořád víte, že jste zamilovaní? A přitom se vám v hlavě honí spoustu, spoustu a opět spoustu pesimistických myšlenek. Kdy přemýšlíte cestou v autobuse, jestli jste vůbec v tom vztahu šťastná? (možná i šťastný? Proč by se to nemohlo týkat i druhého pohlaví, že?). Přesně tímhle si teď procházím já.

Když jsem s ním, cítím se být šťastná, cítím, že jsem zamilovaná. Cítím se být milovaná. A pak jsou dny, okamžiky, prostě ty chvíle, kdy přemýšlím nad tím, jestli jsem vůbec JÁ jako osoba stvořená pro nějaký vztah. Pro to někoho milovat a proto někým být milovaná. Mám totiž občas pocit, že to není pro mě. Že pro mě nebylo dáno abych byla ve vztahu, šťastná, spokojená, milovaná, aby mě nic netrápilo.

Vtipné je, že se ty nálady střídají jako na horské dráze. Jednou se cítím jako bych na ramenou táhla tíhu 100 kilového kamene, protože se mi zdá všechno špatně (pořád mluvím o vztahu) a zase na druhou stranu dokážu být tak „carefree“ až mě to překvapuje. Že i JÁ umím neřešit pravidla, příkazy, pořádek a dokážu nad tím mávnout rukou, jakoby se nic nedělo. Když si to po sobě tak nějak čtu, říkám si, že jsem v sobě šíleně ztracená a vlastně možná ani nevím, co chci. Možná se ale jen bojím vědět, co chci. Možná se bojím být opravdu šťastná a za vším si hledám nějakou záminku, proč před tím štěstím zavírat oči. Jsem komplikovaná osoba, a moc dobře to vím, ale nechci být tak komplikovaná i pro sebe, protože já jsem ten typ člověka, který se sám v sobě potřebuje vyznat.
A tady bych to asi měla utnout, protože začínám přesně to, co dělám poslední týdny téměř neustále. Brečím.


neděle 18. prosince 2016

Knihtyp #2

A jsem tu zpátky s dalším typovým článkem o knihách, které mě v roce 2016 zaujaly. Tak, jak jsem psala v předchozí části, možná někoho nakopnu k tomu, aby si knihy pořídil. A když jsem tak psala mé dojmy z těchto knih, u některých jsem vážně dostala chuť, přečíst si je znovu :)

Více se k tomu nemusím rozepisovat - jediné, co bych ještě řekla je, že jsem se snažila dát do článku od všeho něco; knihy na odpočinek, krimi, zábavné i na zamyšlení a myslím, že se to povedlo :)


Užijte si i další typ na knihy a uvidíme se snad v dalším roce s dalším typem :) 

4. Will Grayson, Will Grayson – jestliže sháníte něco, u čeho se budete smát a smát se ještě potom, co knihu zavřete, ale zároveň z té knihy vytáhnete všechno a budete se cítit obohaceně, prosím, neobcházejte tuhle knihu. Je to přesně ta kniha, u které se budete smát (nebo minimálně usmívat). Kdy nebudete mít dost příběhů obou Willů a budete si přát ještě další a další stránky, protože ten konec Vám přijde až moc rychlý.







5. Odvrácená tvář lásky – jsem náročný čtenář. Hodně náročný čtenář. Mám ráda knihy, ze kterých je cítit život, ale tohle je perfektní oddechovka. Přečetla jsem jí za jedno odpoledne, když jsem byla nemocná. Je to knížka ideální jen tak na odpočinek, někam na pláž, nebo když máte chuť se začíst a zhltnout to na jedno nadechnutí. Příběh je milý, stejně jako postavy. Někomu se to nemusí líbit, ale utkvělo mi v hlavě pár okamžiků, vět a scén, na které si vzpomenu třeba jen tak cestou v metru, nebo když se někomu podívám na znamínko na kůži (asi to zní divně, ale je to tak).





6. Ve službách zla – a na závěr další krimi příběh. Je to bichle – to říkám na rovinu a jen tak se s ní potácet po městě, když jdete do školy nebo do práce, to taky asi není úplně nejlepší, ale stojí za to. Těšila jsem se na třetí díl pokračování krimi série od toho okamžiku, kdy jsem zavřela Hedvábníka. Četla jsem jí tak, že jsem chodila spát ve 2 nebo ve 3 ráno, protože jsem prostě dalších 5 stránek (a pak dalších a dalších) jednoduše přečíst musela. A když jsem tu knihu zavřela, přemýšlela jsem nad tím, co se v příběhu děje. Přemítala jsem o tom člověku a pak se bála se jen podívat ven z okna. Protože ten příběh byl přesný – takový, jak to ve světě opravdu je. Vžijete se do toho tak, že přestanete svět vnímat jako reálný a začnete vnímat reálně ten svět, který na vás dýchá na každé stránce. A pokud je i tohle málo – pak je + (a to velké plus) právě Strike. Miluju toho jednonohého mamuta, který je moudřejší než celý vesmír. 

čtvrtek 8. prosince 2016

Knihtyp #1

Nepíšu tenhle článek jen proto, že se blíží Vánoce a vy možná uvažujete o tom, jakou knihu si pod stromečkem přejete rozbalit, nebo přemýšlíte, která kniha by Vašemu blízkému knihomolovi udělala radost. Vlastě to píšu proto, protože o tomhle článku přemýšlím pokaždé, když zavřu nějakou hodně dobrou knížku. Miluju knížky. Jsem závislá na knihách. A podle mě je to jedna z nejlepších věcí, kterou kdy kdo vymyslel – tisknout příběhy a moci si je ukládat doma, do knihovničky :) Občas si říkám, že kdybych byla milionářka, neprocestovala bych jen svět křížem krážem, ale koupila bych si snad všechny možné výtisky knih, které bych chtěla. Čichala bych k těm stránkám a jen tak z nudy přejížděla prsty po titulech. Knížky jsou prostě zázrak.

A já si pro Vás nachystala pár knih, které pro mě takovým malým zázrakem letos (a možná i loni a předloni) byly a jsou… :) Doufám, že se Vám článek bude líbit a pokud někoho inspiruju, tak o to větší z toho všeho budu mít radost (už jen proto, že tak půl roku ležím po nocích v posteli a v hlavě si střádám věty, které bych ke každému zmíněnému titulu napsala!)

1. 14 000 Things To Be Happy About – znáte jí? Toužila jsem po téhle knize tak dlouho, že když jsem jí konečně sevřela v rukou, nemohla jsem se přestat usmívat. Koupila (vlastně „dostala“) jsem jí k loňským Vánocům a já se odměňovala 5 – 10 stránkami, za každou naučenou otázku ke zkoušce. A víte, jaká to byla motivace??? Samozřejmě, že jakmile jsem měla v kapse všechny zkoušky, vrhla jsem se do té knihy doslova po hlavě. V tomhle malém zázraku najdete takových krásných, motivačních a inspirujících věcí, že ihned dostanete pocit, že svět je to nejkrásnější, co existuje. Jsou tu věci jako: "Psychicky se připravit na velké změny" a nebo jako "Rodinný čas", ale taky "Zimní ovoce". No řekněte, není to paráda? Tuhle knížku by měl mít ve své knihovně snad každý. Pokud jí někde zahlédnete, chopte se jí a už se jí nikdy nepusťte. Je hrozně těžké jí sehnat (je totiž často a hned pryč), ale věřím, že nějaká šťastná ruka jí najde :)


2. Stalker – pokud hledáte KRIMI, obraťte se v knihkupectví na prodávajícího, jestli vedou Larse Keplera a pokud řeknou ano, vezměte si všechny díly, které na prodejně zrovna budou. Nebyla jsem nikdy velkým fanouškem krimi příběhů, ale tohle? TOHLE!!! mě absolutně dostalo. Zamilovala jsem se do toho. A pokud si to jednou přečtete, zamilujete se i vy. Komukoli jsem Keplera doporučila, nevrátil se už k žádnému Nesbovi, ani k dalším proslulým krimi písařům. Každý příběh je jiný, jedinečný a přesto dech beroucí. Nebudete se chtít odtrhnout a pokud budete muset, nepřestane na to myslet při žádné činnosti, kterou zrovna budete vykonávat. Hlavou se Vám budou honit myšlenky, budete tápat a přemýšlet a k tomu se ještě rozplývat nad kriminalistou Jopnou Linnou, který je hlavní postavou v každé knize. Věřte mi, tohle je přesně ta kniha, kvůli které nebudete moci spát, jíst, a snad ani dýchat (vlastně ne jen tahle kniha, ale všechny, které prošly rukou manželského páru).


3. Ten, kdo stojí v koutě – tuhle knihu vlastním už dva roky. A zařadila jsem jí sem proto, protože jsem jí letos znovu četla. A znovu jsem se cítila tak, jako když jsem se začetla do těch řádků poprvé. Čekala jsem na její koupi jako na smilování a když jsem se k tomu odhodlala, byla pryč. Musela jsem čekat znovu a proto, když se vydalo další vydání, ihned jsem pro ní běžela. Je to přesně ta kniha, u které nezůstane oko suché. Ta kniha, která má v sobě všechno: neštěstí, štěstí, lásku, přátelství, smutek, hněv, soucit, hrdost, život. Ta kniha, u které Vám v hlavě víří myšlenky, kdy se sami cítíte šťastní a pak bezmocní. A když knihu dočtete, víte přesně, že za pár měsíců / spíše týdnů, jí budete mít potřebu otevřít znovu. A prožívat život chlapce, který stojí v koutě. 

neděle 4. prosince 2016

Ohlédnutí zpět #2016

Asi je to jak u koho, ale mě se nejlíp píší články večer. Když je tma a mě se začnou hlavou hemžit všechny možné myšlenky, vzpomínky, okamžiky. A kor teď, když je takový ten Vánoční čas (už jsem se zmiňovala, jak miluju Vánoce? Jeden z nejlepších časů v roce…). Ke psaní si sedám pořád, leč to tak na blogu nevypadá, ale nějak nikdy nevím, jak začít ani co psát. Vylévat si srdíčko, polemizovat o světě nebo přidávat inspirativní články. Jedna věc na tomhle všem je pravdivá – dělala jsem to vždycky pro sebe. Sepisovala jsem si okamžiky z mého života, a pak se k tomu časem vracela. Zrovna před pár dny jsem si projížděla články tady na blogu a usmívala jsem se, když se mi vybavilo tolik vzpomínek. Nádhera…

A tak jsem tu zase – s novým článkem. Ohlížím se za rokem 2016. Přemýšlím, co se stalo – kolik dobrého a kolik zlého. Přemýšlím, jestli jsem toho víc ztratila nebo získala. Když se nad tím zamyslím, ztratila jsem lidi, které jsem považovala za přátelé. Nakonec si však musím připustit, že jestliže jsem tohle považovala za mínus, je to vlastně plus pro mě. Zjistila jsem tím, že to nebyli lidé, kteří do mého života měli patřit. Takže výsledek přátelství = 0. Za to jsem si uvědomila, že mám báječnou rodinu. Nejlepší rodinu. Pokud má člověk skvělou rodinu, na kterou se může obrátit kdykoli potřebuje, je to to nejlepší, co mohl v životě získat :)) A já takovou rodinu mám.

Nebylo by vhodné, zamýšlet se nad tím, co „špatného“ se v tomto roce přihodilo, protože si pořád myslím, že i z toho nejhoršího se dá vždy vytěžit to nejlepší. Jeden človíček, který mě inspiruje už řádku let (zdravím Tě Bari a děkuji Ti ♥) mi napsal pár skvělých vět v emailu, kterými mě znovu tak nějak nakopl a já si uvědomila dalších 50K věcí, které jsem si uvědomit potřebovala (a znovu děkuji).

A tak v bodech sepíšu to nejlepší, co se mi za rok 2016 stalo. A pěkně od začátku:
• udělala jsem zkoušky (!!!)
• odjela jsem na pár dní do Německa
• (přišlo období ztrát, ale zároveň nálezů, budeme to hodnotit pozitivně)
• udělala jsem zkoušky (!!!!!!)
• odjela jsem na praxi do školky v Německu :)
• byla jsem na mojí první svatbě v životě dvěma úžasným osobám v mým životě (chybíte mi!)
• vrátila jsem se na měsíc (plánovaně na 2) do Německa a měla jsem tam krásné narozeniny v Zoo! (v nejlepší Zoo na celém širém světe!)
• zažila jsem, jaké to je, vystřelit si ze zbraně aneb. dárek pro ségru k narozeninám ♥
• připravila jsem ségře (snad) tu nejlepší oslavu třicátých narozenin, jakou jsem byla schopná!
• nastoupila jsem na úžasnou praxi v Hyperce, a poznala skvělé lidi a děti
• a završuji to nejlepšími dny strávené v Bratislavě s nejlepší rodinou na světě (a sakra mi chybíte!!!)

Těch pozitivních věcí je prostě víc, než dost a já doufám, že rok 2017 bude ještě lepší a plný nových nalezení :)