Přání.

Už asi měsíc v kuse poslouchám dokolečka nejnovější album Jamese Arthura (znáte to album? Je to asi jedno z nejlepších alb, které jsem kdy slyšela. Miluju na něm každou písničku a jsem schopná si ho pustit i 10x za sebou v jeden den, beze srandy). Přijde mi tak šíleně emotivní a kdykoli se cítím jako na bodu mrazu (což vypadá, že se tak cítím pořád, protože ho sjíždím dokola každý den), pustím si ho a můžu se v klidu vybrečet (aha, to dělám taky dost často).

Není to trochu smutný? Jsem v čerstvém vztahu, který mi přijde krásný, kdy se cítím s Mr. H naprosto spokojená a šťastná, ve finále doma brečím do polštáře, zachumlaná v peřině, oblečená do starého pyžama a v uších mi hraje dokola James Arthur. Nemělo by to být trochu jinak? Lítat jako pták? Smát se na všechny a na všechno? Jo, je fakt, že lidi říkají, že vypadám šťastná… jiná. Ale otázka je, jestli se fakt tak strašně jiná a šťastná cítím. Nebo do toho spadají jiné okolnosti, které mě nutí po večerech brečet do polštáře.

Připadá mi, že se ve mně všechno strašně mlátí. Všem říkám, že jsem šťastná, ale pak sama přemýšlím nad tím, zda opravdu tak šťastná, jak všem tvrdím, jsem. Protože mi přijde, že štěstí vypadá jinak. Ptám se sama sebe, jestli ho jen tady těmi scénami, které si doma v soukromí hraju, nepotlačuji. Ale proč bych to dělala? Proč bych sakra měla chuť potlačovat ten pocit? Proč bych se sakra zrovna JÁ měla bát být šťastná? CO je na štěstí tak strašného, že si ten pocit odmítám pustit k tělu.

Přála bych si být bezstarostná, jakou mě vidí všichni kolem. Přála bych si sedět a neřešit nic. Jen se usmívat a cítit ten prorůstající pocit štěstí až do morku kostí. Přála bych si lehnout si každý večer do postele a usínat s přihlouplým úsměvem na tváři. Přála bych si nemyslet na to, co se může stát. Přála bych si nebýt ta, co má pořád strach, že udělá něco špatného.

Přála bych si…