Trust issue

Vzpomínám si na svůj starý blog. Jednou, když jsem byla na pár týdnů v Německu jsem se začetla do cca 10 let starých článků a musela jsem se usmívat. Byla jsem tak strašně vtipná, upřímná a plná všeho možného, že ty články byly jednoduše úžasný a já si říkala, kde se ve mně v takovém věku bral tak skvělý smysl pro psaní (a humor!). Postupně se z mých článků stávaly články plný trápení a trablů, které se v mém životě stávali. Byly dospělejší a buďme upřímný, i tak trochu ztratily tu dávku vtipnosti, kterou jsem do nich vždycky dávala. Na dlooouhou dobu jsem se z blogové sféry odhlásila a i když jsem to vypisování se „někam“ neskutečně postrádala, nevrátila jsem se k tomu. Měla jsem pocit, že tak nějak jsem se z toho „vypisování se“ dostala, ale teď, jakmile se objevil problém v mém životě, okamžitě jsem opět psaní vyhledala. Je to jako nějaká neviditelná součást mě – mít potřebu vypisovat se z mých myšlenek. Zná to někdo? Já miluju, když se můžu vypovídat, zároveň mám pocit, že všechno to, co se uvnitř mě děje, dokážu sdělit jenom tímhle způsobem. Takže: budoucí moje Já, hluboce se omlouvám, že jsem procházela tímhle obdobím a těmito strašnými stavy. Možná bych blog měla přejmenovat na „koutek vztahových dilemat“ nebo tak něco… budu o tom dost silně uvažovat! Ale teď už přejdu k tomu, co mě dneska tak nějak… trápí?

Důvěra - je něco, co člověk musí mít. Co si člověk musí pěstovat. Co si nikdy nesmí nechat vzít. Můj případ to tedy asi úplně není, ale pojďme se o tom pobavit. Nebo spíš, pojď se o tom rozepsat Sajü.

Je mi 24 let a mám pocit, že moje důvěra k ostatním lidem byla tak nejmíň 10x zlomená nebo nakřápnutá. Vždycky jsem měla pocit, že jsem takový ten „carefree“ člověk, který si žije svůj bublinový svět (ha, taky jsem proto měla první dlouhotrvající blog spojený právě s bublinama), ale něco se změnilo, když jsem se začala probouzet do toho okolního světa. Uvědomuju si, kolik věcí se kolem mě událo na to, abych důvěru měla zničenou po všech stránkách. A myslím, že některých „trust issue“ se nezbavím nejspíš nikdy. Když se tak ale rozepisuju o těch vztahových trablech, jeden velký problém ve vztahu je podle mě právě ta důvěra. Která tam chybí. Není. Která je částečná. Nemáte také ten pocit, že důvěra je ve vztazích důležitá? A už je jedno, jestli mluvíme o vztahu přátelském nebo o lásce. Ta důvěra je důležitá prostě ÚPLNĚ pořád. Když není, nemůžou věci fungovat tak, jak by měly.

Tuhle věc v sobě řeším už pěknou řádku let. A poslední týden je to jak blikající billboard uvnitř mě. Nevěřím. A nevěřím tak moc, že mě to uvnitř pohlcuje. Dneska mi jeden člověk napsal „life sucks as fuck, because those feelings kill you inside“. A měl pravdu. Tyhle pocity jsou tak silný, tenhle ne-pocit, tahle NEDŮVĚRA, to je tak šílená věc, že nás zevnitř absolutně dokáže pohltit a postupně zabíjet. Ta nedůvěra přebíjí všechno – i to krásný, i ty maličkosti. Jakoby vás to zaslepovalo a vy jste pořádně nevnímali to okolo. Snažíte se. Snažíte se tak moc, ale pak jsou tady ty ostatní věci, který vás absolutně zlomí. Který vás donutí znovu brečet. Který vás donutí jednat tak, jak by jste nikdy jednat nechtěli. Nebo jak jste si mysleli, že jednat nikdy nebudete. Jsou to přesně ty věci, které vás bolí. Ignorujete to krásný, to pozitivní co tu pořád někde nad vámi visí. Jakoby jste ani nechtěli. Ale ta nedůvěra – ta to všechno začerní. A vy to prostě vidět nemůžete.

Potřebovala bych někoho, kdo by mi z toho začarovaného kruhu pomohl najít cestu ven. Kdo by zase mojí důvěru našel. Nebo se pokusil jí slepit. Protože bych si přála důvěřovat a za každým nevidět to špatné, to negativní, co tam ani možná není. Možná, že si uvědomuju, že tahle nedůvěra v muže vznikla ve chvíli, kdy jsem si začínala uvědomovat svoje výchovný prostředí. A uvědomovat si všechny ty věci, které se udály. Možná, že jsem právě přesně našla ten bod, kdy moje důvěra v ostatní možná ani nemohla nikdy vzniknout.