Opět mám chuť se vypsat. A nezbývá mi nic jiného, než si
opět pustit nějakou inspirativní muziku (jo, dobře, opět poslouchám Jamese),
zabalit se do peřiny a nechat svoje prsty ovládat svým srdcem. Strašně by mě
zajímalo, jestli to tak mají všechny zamilované ženy, nebo jen pár nebo třeba
jen já. Jestli mívají stejné pocity.
Vždycky jsem patřila k lidem, kteří neustále ostatním
ohledně vztahu radili. Říkala svůj názor, snažila se pomoct a vytáhnout drahé z nějaké
bryndy. Teď jsem na té opačné pozici a potřebovala bych tu pomoc já. Místo toho
mám pocit, že nemám nikoho, kdo mi dokáže porozumět. Kdo dokáže sedět naproti
mně, poslouchat, přemýšlet nad tím, jak se vlastně cítím a poradit mi. Není tu
nikdo, kdo by mi pomohl hledat tu cestu a zbavit se všech těch emočních démonů,
kteří se ve mně tak urputně perou. Nemám nikoho, komu bych se mohla vyplakat na
rameni, nechat se obejmout a věděla bych, že přesně rozumí tomu, proč zrovna
brečím. Nemusí přesně rozumět, ale stačí, aby věděl. Přijde mi to tak trochu
jako zrada. Asi poprvé v životě si připadám jako ta, která pomoc
potřebuje, ne jako ta, která pomoc musí nabízet a vždy poskytovat. Nechci tu
nikoho osočovat, ale pokud si tohle přeci jen čte jedna z těch duší, která
by na té „mojí běžné straně“ měla stát, prosím, ozvi se mi :) Ráda tě uvítám
jako mého posluchače a pomocníka či rádce.
Píšu o démonech, kteří se ve mně perou. Nebudu dnes mluvit o
tom démonu, který se snaží pohltit moje pocity štěstí. Ale budu mluvit o tom,
který by se pro druhého rozdal. A to je ta myšlenka, nad kterou momentálně
přemýšlím. Jestli to dělají všechny ženy, které jsou zamilované. Jestli i ony
by se rozdaly pro druhou polovičku. Jestli i ony tak moc milují toho druhého,
až se bojí samy sebe. Až se nepoznávají. Až nedokážou kontrolovat své emoce,
které se tak strašně derou na povrchu. Jestli i ony mají tendence neustále nad
vším přemýšlet a mít pocit, že všechno se během sekundy sesype. Jestli i ony,
ty ostatní ženy mají pocit, že i když dělají všechno, není to dost. A zároveň
mají pocit, že dělají všechno. Moje kamarádka, kterou znám už dobrých 14 let
měla skoro osmiletý vztah. A já vždy byla připravená na to, pomoct jí ze všech
těch nekonečných problémů, které se v jejich vztahu tu a tam objevovaly.
Vždy jsem tu pro ní byla a sdílela s ní SNAD úplně všechno. A já vždy měla
pocit, že ona je ten člověk, který by se pro ten vztah rozkrájel. Ať se stalo
cokoli, vždy jsem si říkala, že ona by udělala všechno proto, aby s ním mohla
zůstat navždycky. A upřímně? Někdy jsem jí nechápala. Říkala jsem si (a možná i
jí) že je úplný blázen, když pro toho druhého tolik. Protože jsem měla pocit,
že on nedělá dost pro ní. A nemyslím si, že drahý dárek na narozeniny znamená „dělat
hodně“ pro toho druhého. Myslela jsem to celkově. Dávala do toho vztahu
všechno. Ať už to bylo jakékoli. A já si říkala, že já taková nejspíš nejsem.
Že já tohle neumím.
Opak je pravdou a ty démoni jsou i ve mně. A já teď s nimi
bojuji co jen to jde. Snažím se jich zbavit, snažím se je potlačit a přesto se
nějakým záhadným způsobem dostanou ven a projevují se v různých podobách.
A já si čím dál tím víc uvědomuju, že taková být nechci. Že si nezasloužím já
ani on, abych byla taková. Abych do vztahu dávala všechno a dostávala zpátky
jen část. Přála bych si dostávat všechno. Stejnou měrou. A možná bych si přála
nedívat se na každou maličkost která je vyřčená tak zle. Možná bych si neměla
brát věci tak strašně osobně a vyčítavě.
Přála bych si, aby takovými pocity procházelo vícero žen. Ne
jen já.
Žádné komentáře:
Okomentovat