ROK. Jeden ROK. A tolik se během toho období událo a změnilo. Posunulo mě to jinam. Změnilo mě to. Otevřelo i zavřelo spoustu dveří, ale přesto – R.O.K.! 💗
Někomu se to může zdát jako krátká doba, ale věřím, že každý kdo měl za sebou rok, měl pocit, jakoby měl za sebou s tím člověkem půl života. Ještě před rokem a půl by mě tohle absolutně nenapadlo. Že se zamiluju. Jsem typ člověka, který nemá potřebu na něco tlačit a já tak, jak jsem byla, jsem byla spokojená. Nic mi nechybělo, ale pak se něco změnilo. Ty pohledy. Nenápadný dotyk rukou. Elektrické výboje. Bušení srdce. Motýli v břiše a snad i v konečcích prstů. Něco jedinečného. Nového. A krásného.
Během prvních několika měsíců jsem si z jistých důvodů neustále kladla otázku, jestli je to tak správně. Jestli to, co děláme je správně. Možná nebylo, ale všechno to stálo za to. Náš vztah rostl, stejně jako jsme rostli i my dva. Když se podívám zpětně, první měsíce zamilovanosti vůbec nebyly takové, jaké by být měly. O to víc si teď uvědomuji, jak moc jsme se změnili a jak moc ta láska rozkvetla.
Když se nad tím 🔙 zamýšlím, mám pocit, jako bychom se ještě před půl rokem nemilovali tak, jako teď. Cítím to s každým pohledem, letmým dotykem víc, a ať to zní sebevíc sentimentálně, jednoduše je to tak. Jsem šťastná, že je to právě ON. ON, který mi rozumí, který mě tak dobře zná, až je to děsivý. ON, který mi vykouzlí úsměv na rtech jen tím, že řekne nějakou hloupost, i když se nechci smát. ON, který mě dokáže naštvat, rozbrečet i zapomenout.
Miluju ten pocit, který mi dává pocítit pokaždé, když jsme spolu. Miluju, že svoje životní okamžiky můžu sdílet právě s ním. Ať se už stalo cokoli, jsem vděčná za všechno. Vděčná za to, že mě před rokem Olga navrtala do toho, abych s ním udržela kontakt. Abych nechala naše životy spojit. Ta vděčnost vůči ní v téhle věci bude navždycky.
Zní to celé možná strašně sladce; kdybych to u někoho měla číst, asi budu přeslazená, ale já teď cítím, že to ze mě všechno musí ven 💗
Žádné komentáře:
Okomentovat