Papírová města; John Green

Quentin Jacobsen - zcela obyčejný kluk na střední škole, který má pár svých opravdových kamarádů, kteří ho nenechají ve štychu, je tak trošku od dětství zamilovaný do svojí sousedky a vlastně i spolužačky Margo Rotho Spiegelmanové - populární dívky, která byla v dětství jeho kamarádkou, ale po nalezené mrtvole v parku se zpřetrhaly provázky v jejich vztahu a oni už nejlepšími přáteli nebyli. Přesto k Margo Quentin svým způsobem neustále tíhnul. V tu noc, kdy se objevila Margo u jeho okna a pozvala ho do noci, aby se odvázal a zapomenul na to, jak bojácný vlastně je, se znovu něco změnilo. Co však netušil bylo, že Margo, jenž ráda mizela na několik dní a nechávala za sebou drobné stopy, které nikdo nevyluštil, zmizí znovu. Na něm bude to, zda jí najde podle malých stop, které za sebou nechala, nebo ne. Během pátrání po zmizelé kamarádce; vlastně i jeho lásce ho napadají různé myšlenky a on se bojí, že Margo vůbec neznal - i když tak trochu jí opravdu neznal a v něm se probouzí strach o její život. Quentin se svými nejlepšími přáteli se vydají po stopách Papírových měst.

• Originální název: Paper Towns

• Počet stran: 288
• Vydání: 2014
• Vydavatelství: Euromedia Group - Knižní klub

~

Knihu jsem dostala k Vánocům od Tinky a po přečtení Aljašky jsem se tak nějak té knihy bála. Hvězdy nám nepřály byl Greenův trhák, který vzal za srdce téměř všechny - především příběhem, nikoli stylem psaní a já měla tak nějak strach, že když mě zklamala Aljaška, u Papírových měst tomu nebude jinak. Opak byl ale pravdou. Když jsem se do toho čtení pustila, absolutně jsem tomu propadla. Zamilovala jsem se do stylu, jakým je kniha napsaná, do příběhů, do Margo i Quentina. Při čtení té knihy jsem v každém kousku Margo viděla Caru Delevingne, která ztvární Margo ve filmu (vychází v létě). Hltala jsem slovo po slově, větu za větou a byla napnutá, co se bude dít dál. Přišlo mi, že to celé nabralo někdy ve tři čtvrtě knihy hrozný spád, stejně jako u dvou předešlých knih, ale i tak byla ta kniha skvělá a já se těším, až se k ní někdy znovu vrátím. Jsem celá natěšená na film :)
Četli jste Papírová města taky? :) 

Lásko, kde jsi? - Nick Spalding II recenze II

Originální název: Love... from both sides
Počet stran: 287
Rok vydání: 2013
Nakladatelství: Fortuna Libri

On píše blog, na kterém si vylévá své... řekněme srdce. Stěžuje si na svůj ne příliš dobrý sexuální život poté, co ukončil vztah. Vypráví o svých zážitcích s různými ženami a jeho články jsou opravdu k popukání a nutí své čtenáře ke smíchu už jen nedbale sprostými komentáři - kterými opravdu nešetří.

Ona píše deník své zesnulé matce, ve kterém si vylévá své srdce a prekérní situace s muži, se kterými se schází na rande po ukončení pětiletého vztahu s Mikem, který jí odkopl kvůli jiné ženské. Vypráví své matce (zároveň čtenářům knihy) svou situaci a leč by se mohlo zdát, že ona jako žena by nemusela v deníku své matce být tak hrubá, opak je pravdou. Nebrání se užít stejně sprosté výrazy jako on, Jamie.

Oba hledají vztah, kde ukojí své chutě, než je nešťastná náhoda srazí dohromady poté, co Jamieho Laura smete Vespou, po jeho nákupech v Primarku. Trvá to pár dní, než padne první rande, které se naprosto vyvede, to druhé už ne tak, jak si oba dva představovali. Zdá se, že po zážitku který spolu zažijí u Jamieho doma, kam Lauru pozval na večeři, KTEROU SÁM UVAŘIL, se již nikdy nesetkají. Opak je ale pravdou a my můžeme sledovat a v napětí očekávat, jak se to mezi nimi bude dál odehrávat a jestli vůbec.

***

Když jsem na knihu narazila s recenzí na buxu, usmívala jsem se a říkala si, že si jí pořídím a také se tak stalo a nelituji. V metru jsem se držela, abych neprskala smíchy na spolucestující a přichytila se, jak si skrývám knihu více k sobě, aby si nikdo nemohl všimnout slov jako: penis apod. Přeci jen to donutí člověka se začervenat na veřejnosti, když si toho někdo všimne :) Knihu jsem si užívala. Bavily mě jejich historky, příhody a co je na tom to nejlepší - napsal to muž. Nemám pocit, že muži jsou mými oblíbenými autory, ale Nick Spalding mě opravdu baví a trefil se přímo skvěle do mého humoru. Před sebou mám otevřený další díl, který se jmenuje Láska na třetí a už teď se těším na příběhy z blogu Jamieho a deníku Laury :)

Pokud máte náladu na knihu, která Vás spíše pobaví a rozesměje, která Vás donutí relaxovat a nad ničím nepřemýšlet, pak bych do ní šla. Doporučila jsem jí už mojí ségře, která se u toho baví stejně jako já a to mě těší :)

Sněhurka musí zemžít; Nela Neuhausová

Originální název: Schneewittchen muss sterben
Počet stran: 424
Vydaná: 2012
Vydavatelství: Knižní klub

Před jedenácti lety byly zavražděny dvě dívky v malé vesničce, nedaleko Frankfurtu. Odsouzený Tobias Satorius byl po odsezení svého trestu propuštěn na svobodu a vrací se zpět do své rodné vesnice Altenhein, kde se vše mělo odehrát a on mě údajně zabít dvě dívky - jednu svou bývalou přítelkyni Lauru Wagnerovou a Stefanii Schneebergerovou, které každý říkal Sněhurko - pro její bílou pleť, černé vlasy a rudé rty. 

Pro vyšetřovatele Piu Kirschhoffovou a Olivera von Bodensteina  začíná po nalezení kostry na nepoužívaném letišti zamotaný příběh. Otevírá se tím již vyřešený případ, nad kterým Pia začne bloumat. Výpovědi okolí Tobiase Satoriuse jí nesedí a ona se po hlavě vrhá do případu. Nalezená kostra, patřící jedné ze zabitých dívek, jejichž těla nebyla nikdy nalezená, jim však pomůže k otevření případu.  Tobias se po návratu cítí sám, když zjistí, že se všichni otočili proti jeho rodičům, avšak spojení najde v dívce, která nápadně připomíná zabitou Sněhurku. V Amelii Fröhlichové - sedmnáctileté dívce, která je původem z Berlína a díky otci se ocitla před pár měsíci v Altenheinu. Ona je jedna z mála ve vesnici, která věří v Tobiasovu nevinnu a tak začne hledat důkazy, což se jí stane osudným a jednoho dne zmizí.

Pomalu se odkrývají tajemství lidí ve vesničce nedaleko Frankfurtu, ale také tajemství samotných vyšetřovatelů a oni po jedenácti letech opravdu zjistí, kdo měl prsty ve vraždách dívek.

***

Po přečtení mé první kriminální knihy Voláníkukačky mám stále víc chuť, najít knihu s kriminální tématikou, která mě opravdu nadchne a která mě bude bavit a zajímat. Před nedávnem jsem přečetla od Nely Neuhausové Hluboké rány, avšak mě ta kniha nenadchla tolik, jako Sněhurka (a upřímně, zapomněla jsem na ní udělat recenzi a teď si knihu už příliš nevybavuji! :D). Do Sněhurky jsem se pustila s vervou a trvalo mi jedno celé odpoledne a večer na přelouskání celé knihy, tedy 424 stránek.

Nedokázala jsem se od té knihy odtrhnout. Hltala jsem každou stránku, každou větu a každé písmenko a děsila jsem se, že jí nestihnu přečíst. Věděla jsem, že kdybych jí nepřečetla před spaním, nemohla bych usnout. Celá ta kniha je napínavě a dobře napsaná. Líbí se mi jak je podaná, líbí se mi slovní spojení, které spisovatelka (nebo překladatelka) používá. Hned od začátku jsem měla své podezření i nevinné lidi ve své hlavě, přesto mě překvapilo, jak to celé bylo a chtělo se mi z toho vzteky dokonce brečet. Nápad byl podle mého názoru hodně dobře vymyšlený a promyšlený, měl hlavu a patu a konec do sebe perfektně zapadal. Líbil se mi dokonce i náhled do životů vyšetřovatelů a jejich vnímání.

Ta kniha stojí rozhodně za to a jsem zvědavá na další knihu od Nely. Myslím, že jsem našla skvělou kriminální spisovatelku.

PS: Děkuju Tince, že je taková milovnice knih a naráží na tak skvělé knihy ♥

Ještě než umřu; Jenny Downham

Sedmnáctiletá Tessa umírá na leukemii. Tu u ní zjistili ve třinácti letech, kdy na své páteři našla modřiny. Od té doby jde vše z kopce a ona se cítí zrazená životem.  Její nemoc  je v posledním stádiu a každým dnem se zhoršuje. Moc dobře ví, že její konec přijde brzy a tak si zatrpklá dívka, která téměř nevychází z pokoje, protože je naštvaná na celý svět, vytvoří seznam: Ještě než umřu. . . píše si své nápady na zeď, kam od malička ráda kreslí nebo si na ní píše. A tak se krátce před svou smrtí sebere a začne s pomocí své nejlepší kamarádky Zoey, plnit svá přání. Jako první věc, kterou splní je sex. Na seznamu toho má však spoustu - od lásky až po to, stát se slavnou. Provádí věci, které jsou nezákonné, vzpomíná na okamžiky a vnímá dané chvilky, než pozná svou první a opravdovou lásku, se kterou bude až do svého konce a který jí pomáhá s plněním cílů, stejně jako její otec, který to však nedělá tak, jak by si Tessa přála. Zažívá zážitky, které si chce zapamatovat, přemýšlí nad svou smrtí a miluje tolik, jak jen může. Jakoby si vynahrazovala ten čas, o který díky své nemoci přijde.

Po téhle knize jsem prahla takovou dobu a když mi jí přinesl pošťák, nadšeně jsem se do ní pustila. Četla jsem na ní tolik skvělých recenzí, každý si jí vychvaloval, jak je emoční a jak je skvělá a já se tolik těšila. Jenže s každou stránku se mi ta kniha přestávala líbit. Máte také někdy knihy, na které se tolik těšíte a pak, když do nich zanoříte nos, jste zklamáni? Ta kniha tak božsky voněla a já v ní věřila a ono to se mnou ani nehlo.

Hlavní hrdinka, tedy Tessa, mě tak vytáčela. Měla jsem chuť, křičet na stránky knihy, ať už sklapne a přestane být tak sobecká. Štvalo mě, jak nikdo nesmí žít svůj život a ona chtěla, aby se vše točilo kolem ní. Její táta, který pro ní dělal všechno, dělal podle Tessy málo (nebo možná až příliš). Možná jsem to špatně chápala, ale myslím, že ne.

Vytáčelo mě snad všechno, co řekla. Na druhou stranu, když jsem se na konci knihy na chvilku zamyslela, chápala jsem, že je naštvaná na celý svět. Byla tak mladá a musela zemřít. Nemohla zažívat věci, o kterých píše jako o normálních - jít na univerzitu, mít manžela, děti, stárnout.

Obdivovala jsem jejího tátu, kterého mi bylo líto a Adama, který se stal mým oblíbencem celé knihy.

Kdybych měla knihu zhodnotit, přijde mi strašně přemrštěná. Možná tím, že vše, co si Tessa přeje - jako drogy a ukrást auto, prostě nepatří ke mě. Nelíbilo se mi, jakým stylem byla kniha podaná ani napsaná a vážně mě to mrzí. Z nějakého důvodu si ale myslím, že se takhle nemocní lidé nechovají. Nejspíš jsem od toho očekávala něco, co mě položí na kolena, co mě dostane a z čeho nebudu moc spát. To ale nepřišlo. Třeba si jí jednou přečtu znovu a najdu v tom něco jiného, to co jsem neviděla teď. 

Proto doufám, že něco takového najdu v knize, kterou právě čtu a jsem natěšená, až se dostanu k další recenzi! :) 

Zůstaň se mnou; Gayle Forman

Anglický název: If I Stay
Počet stran: 184
Vydaná: 2014 (2. vydání)
Vydavatelství: YOLI

Sedmnáctilá Mia se vydá jednoho zimního dne se svou rodinou na rodinný výlet. Mají zamířeno k Miiným prarodičům a na návštěvu k rodinným známým. Když Mia zavře oči a nechá se ukolébat na vlně Bethovenovy sonáty, probudí se v okamžiku, ve který před pár minutami ani nedoufala. Nebyla ve svém těle. Byla uvězněná mezi životem a smrtí. Viděla své mrtvé rodiče a procitla v okamžiku, kdy zahlédla svůj náramek na ruce, který dostala od svého přítele Adama; který byl o rok starší a hrál na kytaru ve skupině Shooting Star, která se začala pomalu proslavovat.

Mia; milovnice vážné hudby a vynikající hráčka na cello nás provádí celou knihou několika hodinami, ve kterých se musí sama rozhodnout, zda zůstat a stát se sirotkem - bez rodičů a svého malého brášky Teddyho. Zůstat a být se svou láskou Adamem, přáteli a svými prarodiči a nebo zemřít a poznat, jaký je život po smrti. Vypráví nám okamžiky ze svého života a odhaluje svůj vztah s Adamem. Poznáváme její rodiče a první chvilky, kdy poprvé hrála na cello.

Otázka je ale jedina - zůstat nebo zemřít? Miu čeká rozhodování, váhání a uvědomění, co přijde, když zůstane.

*_*_*

Mia mi v některých okamžicích připomínala mne samotnou a její rodiče, ke kterým se vracela ve svých vzpomínkách, odlehčovali svým humorem celý příběh, který byl založený na emocích. Musela jsem se u jejich humoru usmívat a dokázala jsem si na jejich místě představit mou mámu.

Je to poutavá kniha s ještě poutavějším příběhem. Mám ráda příběhy, které se odehrávají na hranici mezi životem a smrtí. Knížka byla dobře napsaná a čtivá, což je plus. Kdybych totiž mohla, přečetla bych jí na jedno nadechnutí (možná přeháním!). Začala jsem jí číst včera dopoledne a dnes ráno jí dočetla. Mám slabost pro přetáčení stránek; když držím knihu v ruce, vždy mám tendence přetáčet ze stránky 30 na stránku 50, abych zjistila, kolik chybí do konce kapitolu. Jednoduše se jen tak podívat. To se u téhle knihy ani jednou nestalo. Naopak jsem se nedokázala odtrhnout od obálky knihy, která je z jejího filmového zpracování. Zkoumala jsem každý obrázek do detailu, vrátila se znovu ke čtení a po dvou stránkách se ke zkoumání obálky opět vrátila a snažila se vžít do té situace.

Kdybych měla ohodnotit knihu hvězdičkami, asi bych dala čtyři z pěti. Nevím proč, ale po humbuku, který byl kolem knihy a po mém očekávání něčeho nadpozemského, jsem až tak nadšená nebyla. Nebyla jsem tak nadšená, jak jsem čekala. Kniha mě bavila, o tom nepochybujte, ale možná jsem čekala větší drama, víc emocí, hooodně slz, ale nic z toho se nekonalo (krom ukápnutí dvou slziček na konci). I tak ale knihu doporučuji a hned, jak budu moct, nacpu knihu i své ségře :)
Tuším, že u filmového zpracování ty proudy slz ale potečou. Jsem zvědavá, až budu moci porovnat knihu s filmem. 

Moře klidu; Katja Millay

Anglický název: The Sea of Tranquility
Počet stran: 364
Vydána: 2013
Vydavatelství: Domino

Poté, co Nastya byla za bílého dne brutálně napadená, změnil se jí svět. Každý chtěl vědět, kdo jí to udělal, kdo dokázal brutálně napadnout patnáctiletou dívku, která nic neudělala, když si však po roce od tragédie vzpomněla, přestala mluvit. Rozhodla se vše tajit a držet ve své mysli, protože byla rozhodnutá - pokud jejího útočníka najde, zabije ho.
Po několika dlouhých měsících se přestěhovala ke své tetě, kde se rozhodla začít od začátku. Sama sebe nazývala "ruskou šlapkou", protože se svou vizáží (zmalovaným obličejem) a nošením krátkých sukní a bot na podpatku tak skutečně vypadá. 

Postupně se seznamuje s novými lidmi, se kterými tak jako tak nemluví a především s Joshem, který je stejně tajemný jako ona, alespoň pro ní. Fascinuje jí a ona se rozhodne, poznat ho blíž. 

Sleduje ho každý večer v jeho garáži, kde Josh pracuje na výrobě nábytku a ona mu začne postupně pomáhat a odhalovat jeho tajemství, stejně tak, jako Josh ta její...

°-_-°-_°-_-°

Opět mám za sebou čtení jedné úžasné knihy, o které bych mohla povídat tolik, až by to někomu mohlo lézt krkem.

Dostala jsem na ní typ od Janči- ne jen, že tuto knihu recenzovala na svém blogu, ale osobně mi jí doporučila a já jsem jí za to vděčná! :) Na tu knihu jsem měla zálusk od chvíle, kdy jsem se k ní dostala, ale stále jsem to odkládala. Máte také ty tendence, když víte, že vás čeká možná jedna z nejlepších knih? :) Já takové tendence mám. Začala jsem jí číst někdy kolem jedenácté ráno v sobotu a skončila s ní v půl jedné v noci.

Je to přesně ta kniha, od které se nedokážete odtrhnout. U které vás ruší i fakt, že musíte na záchod a nebo se jen napít, protože na okamžik musíte přestat číst! Je to přesně ten typ knihy, kdy napjatě sedíte, plně ponořeny do písmenek a nevnímáte nic kolem sebe. Napjatě se snažíte číst dál a dál, v očekávání, že se na další stránce dozvíte víc. Že na další stránce odhalíte další tajemství, které vám vyrazí dech. Je to přesně ta kniha, která vás nutí přemýšlet nad životem, nad tím, co se skutečně kolem vás děje a ta kniha, u které se snažíte přemýšlet o svém životě.

Musím souhlasit s Janči recenzí a se vším, co v ní psala. Přijde mi skvělé, že to bylo psané  "naším" jazykem. Tak, jak se skutečně baví kluci mezi sebou, jak se baví s holkama. Hlavní hrdina nebyl vysportovaný machr, který miluje holky a každý den je střídá. Šlo o docela obyčejného kluka se silovým polem kolem sebe. Jeho tajemno mě doslova vtahovalo a já  si jeho postavu zamilovala. Jeho myšlenkové pochody, jeho charakter.  (Nejspíš si toho musel každý všimnout, ale většinou opěvuji právě mužské postavy. Achjo!). Každopádně JEJÍ humor a řeči mi přišly  povědomé, než jsem si uvědomila, že mluví jako já, nebo moje kamarádky. Obyčejná puberťačka, avšak se záhadným životem plným ticha. Co je podle mě na celé té knize nejzajímavější - hlavní postava totiž nemluví. Nepromluvila přes 400 dní ani slovíčko, když nepočítáme ji samotnou.

Po té, co se jí změnil život ze vteřiny na vteřinu, změnila i sama sebe. Odjela bydlet k tetě, na kterou také nemluvila a začala chodit do školy. Kde narazila (jak to již v knihách bývá) na docela dobré přátelé a svou lásku.

Nastya se potýká se strachem a zároveň kuráží uvnitř sebe a je přesvědčená, že až potká svého 'vraha', pomstí se mu smrtí. Jenže ne vždy musíme vykonat to, o čem celou dobu sníme nebo si představujeme a Nastya je důkazem. 

S napnutím jsem dočítala poslední řádky a přála si vrátit se zpět na začátek, znovu se do toho ponořit a vnímat každý detail knihy. Začít zjišťovat, proč je Nastya tak tajemná a co se jí stalo. Zamilovala jsem se do té knihy a mohu s jistotou říci, že je to ta kniha, kterou si budu chtít přečíst znovu, znovu a znovu. Její konec mě dostal do kolen a četla jsem si poslední dvě slova několikrát dokolečka, a poté několikrát dokolečka poslední stránku.

"Tvoji garáž." ♥

Hledání Aljašky; John Green

Románový debut dnes už známého Johna Greena je strhujícím vyprávěním o dospívání a hledání sama sebe. Šestnáctiletý Miles, posedlý sbíráním posledních slov významných osobností a touhou hledat „velké Možná“, je spíše outsiderem mezi svými vrstevníky. Jeho život získá zcela novou podobu, když přejde na internátní školu Culver Creek. Zde se rychle spřátelí se svérázným spolubydlícím a okouzlující, naprosto nepředvídatelnou Aljaškou Youngovou.

Hledání Aljašky jsem měla na seznamu knih již nějakou tu dobu, vlastně po přečtení "Hvězdy nám nepřály". Dostala jsem jí od ségry a já jsem byla natěšená, až se do ní pustím, jelikož se mi obsah knihy na internetu líbil. Se zvědavostí jsem se do ní dala ihned, co jsem dočetla Poslední dopis od tvé lásky a musím říct, že mnou zmítalo zklamání.

Knížku jsem četla s vysloveným odporem - je divné říci, že něco čtu s odporem, jsem si toho vědoma, ale... CO TO MĚLO BÝT?! Vůbec nějak nechápu, jak se tato kniha stala Bestsellerem, ani trošičku. Nedostala jsem se do děje ani poté, kdy jsem měla přečteno padesát stránek, které mi přišly o ničem, já přetočila na stránku 190 a přečetla jsem si jí. Říkala jsem si, že by to tedy později mohlo být zajímavé, ale nebylo. Absolutně mě to nevzalo ani za srdce, za nic. Použiju výraz Barči, která se vyjádřila ke Hvězdám, které jim nepřály jako o KÝČI. Tentokrát toto slovo vezmu pod prsty já, protože ta kniha na mě působila hrozně kýčovitě. Nezáživně, nečtivě. Na to, jak mě chytil styl psaní u Hvězd, který vlastně není ten styl, který mám ráda, tady mi přišel nevkusný. Nevím, čím to přesně je. Tím nápadem? Stylem... nemám potuchy. Působilo to na mě jako sloh žáka na základní škole, používání slov mě nutilo kulit na papír oči a přišlo mi, jakoby to bylo "šup, rychle něco napsat". Nic se tam neprodlužovalo, bylo to hop hop a nic.

Celou dobu jsem čekala, že mě nějaká ta kapitola zaujme, já se do toho ponořím a mé prvotní zklamání bude zažehnáno. Nestalo se tak a knihu opravdu zařídím na tu nejnižší poličku. Možná, že si jí časem přečtu znovu, abych to pochopila a vstřebala jinak, ale...jo, jsem zklamaná. Pro mě propadák.

Budu doufat, že až se mi do rukou dostane nějaká další kniha, například: "Papertowns", což je nová kniha od Greena, vezme mě to o něco víc, než Hledání Aljašky.

Poslední dopis od tvé lásky; Jojo Moyesová

Redaktorka časopisu Nation najde dopis z roku 1960, který jí vtáhne do jiného světa, stejně jako nás; čtenáře. Příběh se odehrává v hlavním městě Británie a pojednává o vdané ženě, která ztratila paměť. Vracíme se do dob, kdy byla zamilovaná a snažila se získat svou lásku i do její součastnosti, kdy se snaží rozvzpomenout, co vše se stalo.
Potýká se s manželem, který jí lže a žádnými city, protože přestože neví, do koho je zamilovaná a snaží se to zjistit cítí, že on to není. Nakonec se jí to podaří, ale podaří se jí také svou lásku získat? I po tak dlouhé době?

Anglický název: The Last Letter From Your Lover
Počet stran: 470
Vydána: 2013
Vydavatelství: Ikar

Když jsem dočetla nedávno Než jsem tě poznala od Jojo Moyesové věděla jsem, že si chci přečíst další knihu od ní a tak jsem si jí napsala na "Wishlist" k narozeninám a také, že jsem jí dostala. Byla jsem mírně napjatá, jelikož jsem od Leny nečetla tak pozitivní zprávy, jako u té první. Přesto, když jsem dočetla Volání kukačky a vrhla jsem se na tuhle knihu, nemohla jsem se od toho odtrhnout pohledem.

Vtáhla mě do sebe, jakoby se přede mnou otevřela zázračná kniha. V hlavě mi vířily myšlenky, jedna za druhou a já byla zvědavá a nedočkavá, co se bude dít na další stránce. Vzpomněla jsem si na Tinu, která mi říkala, že u Kukačky nepřetáčela stránky, jako to dělává normálně, aby se podívala, kolik jí ještě zbývá třeba do konce kapitoly stránek (ano, dělám úplně to samé). U Kukačky jsem se párkrát podívala, u téhle knihy jsem to nestihla. Když jsem jí četla, nedokázala jsem se ani podívat na to, kolik je hodin, na jaké jsem stránce, nebo kolik odstavců do konce stránky zbývá. Hltala jsem jí a byla jsem jako v jiném světě.

Strašně jsem u té knihy přemýšlela, když se vrátíme díky dopisu, který najde redaktorka Nation Ellie, do roku 1960 - 1964, kdy si čteme příběh mladé vdané ženy, která není zase tak šťastná, jak se tváří a své štěstí najde v náručí někoho jiného. Čtení o světě té doby, o ženách, o tom, jaké nosily šaty - to vše jsem měla živě před očima jako barevný film. Viděla jsem Jennifer v šatech, které měla na sobě, přesně tak krásnou v obličeji, jak popisuje. Představovala jsem si zašedlé ulice Londýna v roce 1960, stroje a předávání telegramů - žádné počítače, žádné mobily.  Uvažovala jsem nad tím, jaká ta doba pro ženy musela být a jaké by bylo, nosit každý den vysoké podpatky, rukavičky, kloboučky, malé kabelky do ruky, úzké šaty. Nepřijde vám to občas nadpozemské, dostat se přes knihu do úplně jiného světa? Vstřebávat vše přes filtr ve své hlavě a představovat si to tak živě? Mě tedy jo!

Když jsem se blížila s knihou do konce, doslova jsem se modlila, aby to nekončilo. U posledních 60ti stránek mi tlouklo srdce víc s každou další nalistovanou stránkou. Hltala jsem to snad ještě více, než na začátku a přála si, abych si tu knihu otevřela znovu na první stránce a začala jí číst od začátku. Nevíte, co můžete na další stránce čekat, netušíte, jak to celé dopadne a na konci se vám téměř rozpadne srdce, když dočtete poslední stránku. Nebo alespoň já to tak měla.

Nejspíš mě tato kniha vzala ještě víc, než "Než jsem tě poznala" a musím si jí přečíst co nejdřív znovu. Je to pár hodin, co jsem jí dočetla, když píšu tento článek a přesto se těch myšlenek, poletujících někde nad knihou, nemůžu zbavit. Tak zvláštní, mít myšlenky na to, jak to pokračovalo.

Zamilovala jsem se do stylu Jojo Moyesové - píše přesně tím stylem, který mě u čtení uklidňuje, který mění pohled na svět. Používá výborné formulace a její věty ve vás zanechávají neviditelnou stopu. Doufám, že se na pulty dostane brzy další kniha, kterou Jojo napsala, protože jsou jedním slovem: úžasné :)

Volání kukačky; Robert Galbraith

Poté, co objeví tělo Luly Landryové - slavné modelky v luxusní čtvrti Londýna na zasněžené zemi, dojdou vyšetřovatelé k jasnému závěřu - spáchání sebevraždy. Každý má za to, že případ je uzavřen, ale Lulin bratr tomu sám nevěří a proto si najme detektiva. Detektiva Cormorana Strika, který nemá žádnou práci a topí se v dluzích. I přesto, že si nebyl případem jistý, zhostí se ho a poháněčem jsou především peníze, které by ho mohly dostat z dluhů. Poté, co na případu začne pracovat a jeho nová asistentka mu vypomáhat uvědomuje si, že peníze pro něj nebudou brzy představovat žádnou roli, jelikož řeší zápletky ve světě slavných a bohatých, ale nakonec i další smrt. 

Postupně se dozvídá hrůzné věci, které mu však dávají spojitosti větší, než kdo čeká.
Ještě hrůznější jí zjištění, kdo ve skutečnosti je vrahem a ne jednonásobným. 

Anglický název: The Cuckoo's Calling
Počet stran: 476
Vydána: 2014
Vydavatelství: Plus

Jen těžko hledám slova, čerstvě po dočtení téhle knihy, kterou bych mile ráda nazvala jednou z nejlepších. Dokonce bych jí zařadila na jednu z nejvyšších pozic v mém žebříčku. Připadá mi, že téměř u každé knihy kterou přečtu jsem schopná říci, že je úžasná a top, pokud mě zaujme. Uvědomuju si ale zpětně, že takových knih, kdy dočtete a máte chuť převrátit všechny stránky, aby jste jí mohly přečíst znovu, je skutečně málo :) 

Snažím se přijít na to, jak bych popsala výtisk, který byl vydán pod pseudonymem Robertem Galbraithem aka J.K. Rowlingovou, napadá mě jediné slovo a tím je: GALAKTICKÁ. Byla jsem ponořená do děje od první stránky do té poslední, neustále jsem měla potřebu číst, byla jsem nesvá, když jsem nemohla a nedokázala jsem se od toho odtrhnout pohledem. Byla na mém seznamu knih, které si chci přečíst, ale když mi o té knize básnila Tina, neodolala jsem a rozklikla jsem si jí ve svém tabletu. Byla jsem uchvácená svou první detektivní knihou.

Čtete, vnímáte detaily a pak najednou, aniž by jste si to uvědomili jste na jejím konci, přečtete si, co se vlastně stalo, kdo tu vraždu zapříčinil a jste v šoku. Dochází vám všechny ty drobnosti, které tam byly zapleteny, aniž by vám přišly nějak důležité. Divíte se, jak na to soukromé očko Strike přišel. Na každé stránce vidíte něco jiného, v hlavě přemýšlíte, jak to tedy bylo a každou chvilku vás napadá jiný vrah, než ten před tím.

Upřímně musím říct, že kromě toho, že to byla moje první detektivní knihy, bylo to také poprvé, kdy jsem byla (a stále jsem) uchvácená, jak říká Tina: velkým tlustým chlupatým mamutem, kterým právě Cormoran Strike je. Zamilovala jsem si jeho postavu, charakter, uvažování, myšlenky...  stejně jako jeho sekretářku Robin, která po té práci byla doslova dychtivá. Je jedno, že to je bývalý voják, který v Afgánistánu přišel o kus nohy při výbuchu a není to žádný vysportovaný krasavec, ze kterého odpadává každá dívka. Možná proto je pro mě tak jedinečná.

Po "Prázdném místu" jsem měla vážně strach se do téhle knihy pustit. Prázdné místo mě ani trošku nechytlo tak, jak jsem doufala. Každý tu knihu opěvoval, ale myslím, že to přeceňovali. Pak jsem ponořila nos do Volání kukačky a byla jsem v tom. Viděla jsem Rowlingovou v každém detailu, viděla jsem to, co mi u Prázdného místa scházelo. Viděla jsem v té knize její rukopis, dokonce i v té obálce je ona a to je přesně to, co jsem potřebovala, protože pokud se mě někdo zeptá, kdo je moje nejoblíbenější autorka, jediné jméno které mě napadá, je právě její.

Z knih, které mě vtahují do světa dětskosti, dospívání a mého já, jsem se přesunula s Kukačkou do dospělého světa, kde byly věci z každodenního života a já můžu s nadšením říci, že se těším na celou sbírku Strikových pátrání, kterých by mělo být minimálně sedm. "The Silkworm" byl již v Anglii vydán a já se nemůžu dočkat jejího českého překladu, kterého se snad dočkáme brzy.  

Děkuju Tinko, že jsi mi o ní tolik básnila a donutila jsi mě tak tím, abych se do ní ponořila, mohla s tebou sdílet svoje dojmy přes FB a telefon a že jsem jí s tebou mohla rozebrat nad našim milovaným Starbucksem :-* 

Colleen Hoover - Bez naděje; Ztracená naděje {2 knihy}

Bez naděje (v originále: "Hopeless") - Sedmnáctileté Sky, která nikdy nenavštěvovala školu se konečně podaří přesvědčit její matku, aby něco změnily. A tak se dostane na poslední rok na střední školu. Ještě předtím však narazí na chlapce, o kterém netuší, že jí změní život a to doslovně. Dean Holder v ní probouzí pocity, které v ní neprobudil žádný z chlapců, jež prošel jejím oknem v pokoji. Neprobouzí v ní jen pocity lásky, vzrušení a chtíče, ale také vzpomínky. Vzpomínky z dávné minulosti a s jeho pomocí se dostane k informacím, které pro ní budou bolestivější, než by čekala.

Ztracená naděje (v originále: "Losing Hope") - Vydání Bez naděje se stalo tak populární, že se autorka rozhodla potěšit čtenáře vydáním Ztracené naděje, tentokrát však ve vyprávění Holdera. Vše, co se odehrává v první knize se odehrává i v tého, avšak v jiném pohledu a s trošku jinou dávkou citů. Holder nás vtahuje svým vyprávěním do svého bolestivého světa, kdy pátral po své nejlepší kamarádce a kdy se nedokázal dostat přes smrt své sestry. Díky jejímu nepopsanému listu se k ní však vrací v krátkých dopisech, které jsou emotivní a díky tomu můžeme nahlédnout do jeho nitra. Díky Ztracené naději nám Holder ukáže svou pravdu. 

Před čtyřmi týdny, kdy jsem byla doma a užívala jsem si klidu v posteli, jsem strávila jedno odpoledne nad čtením knihy s názvem Bez naděje. Díky recenzi od Janičky jsem na ní byla natěšená a zvědavá. Abych byla upřímná, ani pořádně nevím, jak jsem jí přečetla, ale zhltla jsem jí způsobem, kterým jsem naposledy zhltla Fucking Berlin. Od první stránky jsem do knihy byla vtažená, usmívala jsem se u toho, byla napnutá a zvědavá, nervózní a nedočkavá a ubrečená. Vlastně by se to dalo shrnout do krátké věty - Prožila jsem během knihy všechny možné emoce.

Sky, tedy hlavní postava, mi byla  sympatická, i když jsem si občas říkala, že je to trubka. Každopádně mě zajímalo, co všechno se v jejím životě skrývá za tajemství a několik posledních stránek jsem četla bez dechu. Vážně je tak všedně zvláštní, až mi přišla její postava úžasná, což je divná kombinace, ale je to tak.
Holdera jsem si zamilovala a myslím si upřímně, že si ho musí zamilovat každý, kdo knihu čte - znáte takový ten pocit, když čtete román a vám plesá srdce nad nějakou postavou? Představujete si ho ve svých očích; jak asi vypadá a jak se tváří, jeho hlas a tak dále? To jsem měla u Holdera. Bože jo, tak trošku mě dostal. Dostávalo mě do kolen snad všechno, co dělal :D

Kniha je psaná lehce, usměvavě, s vtipnými pubertálními výlevy a zároveň vážně. Je v tom stylu a v té knize nějaký šmrnc, který vás nutí se od čtení neodtrhnout a zhltnout to naráz. Což si myslím, že je doslova zázrak v době, kdy vychází jedna kniha za druhou.

Zařadila jsem tuto knihu do mých TOP, protože si jí hodlám přečíst znovu, stejně jako pokračování knihy: Ztracená naděje, což je z pohledu Deana Holdera, tedy hlavní postavy a nejsem si jistá, jestli právě ta kniha, z jeho pohledu nebyla ještě o stupínek lepší ♥

V knize Ztracená naděje je většina stejných momentů jako v Bez naději, akorát z jeho pohledu. Máte tedy možnost, vžít se do obou situací, což je perfektní. Moc často se nestává, že by jste se mohli vžít do obou hlavních postav a vnímat pocity jak její, tak jeho. Vlastně když si to beru zpětně, u té knihy z jeho pohledu jsem brečela od první stránky až po tu poslední. Při psaní do deníku jeho zesnulé sestry mě doslova mrazilo v zátylku a bylo úžasné, číst jeho pocity (z nějakého důvodu si raději čtu pocity těch kluků, než holek!). Vlastně se tam dozvídáme, jaký ve skutečnosti je.

Bez zaváhání doporučuju přečíst si obě dvě knihy, protože za to rozhodně stojí ;)

Hvězdy nám nepřály; John Green {book}

"I za pár měsíců se dá prožít malá věčnost a některá nekonečna jsou větší než jiná"

Hvězdy nám nepřály - tak se jmenuje dojemné, čtenáři milované dílo neobyčejně oceňovaného autora Johna Greena. Je to kniha chytrá, odvážná, neuctivá a drsná, která se zabývá vzrušujícím, tragickým a vlastně i zábavným tématem - totiž tím, jaké to je, když je člověk naživu a zamiluje se. (a mě právě ukáplo několik slz)

__________

Anglický název: The Fault in our Stars
Počet stran: 237
Vydána: 2013
Vydavatelství: Euromedia Group - Knižní klub

Začala jsem knihu číst někdy před týdnem, kdy jsem se k tomu neskutečně dlouho dokopávala. V neděli večer, když jsem nemohla spát, jsem si jí jednoduše otevřela a začetla se do jejích stránek takovým způsobem, že z 80té stránky jsem se dostala za necelé dvě hodiny na stránku 207 :) Samozřejmě, s uslzeným pohledem, zmáčenými tvářemi a kapesníčky v ruce. Fňukala jsem jako malá holka, která dostala špatnou známku ve škole, možná ještě hůř. Ponořila jsem se do posledních stránek natolik, až jsem přestala vnímat čas a pouze jsem četla. Ještě teď, pár dní poté, nedokážu myšlenku na Guse a Hazel vyhnat z hlavy a kdykoli narazím na Tumblr na něco, ve spojitosti s touto knihou, oči se mi opět plní slzami.

Přesto, jak mě děj knihy vzal - plně neočekávaný a zamotávaje mi dokonale hlavu, celou dobu jsem rozebírala věty v knize a přebírala je po svém, musím uznat, že jsem přesto nadšení, které cítím, čekala něco jiného. Možná jinak napsané? V jiném stylu? Možná jsem jen čekala, že to bude trošku pomalejší a ne tak rychlé? Možná... i když má ta kniha své klady a zápory, dala mi neskutečně moc. Znovu jsem nahlédla na život z jiné stránky.I když mě znepokojoval fakt, že na každé druhé stránce je zmíněno slovo rakovina, byla díky Gusovi a Hazel skvěle vtipná, usmívala jsem se u toho (až na to, kdy jsem brečela!) a přála si, aby ani jeden z hrdinů nezemřel :)

S klidným svědomím tuto knihu doporučuji všem. Možná se někomu tolik líbit nebude, ale každý by si jí měl jednoduše a prostě přečíst. Už teď se nemůžu dočkat, až film vejde do kin, začátkem června ♥

"Člověk si nemůže vybírat, jestli ho svět zraní nebo ne, ale může aspoň mluvit do toho, kdo ho zraní. Já jsem se svou volbou spokojený. Doufám, že ona s tou svojí taky."

"Co je?" zeptala jsem se.
"Nic," odpověděl.
"Proč se na mě takhle koukáš?"
Augustus se pousmál. "Protože jsi krásná.

"Maybe okay will be our always"
"Okay." I said.