Všichni jsou otroci, jen já jsem letadlo . . .

Tak nějak jsem zavítala zase zpátky, což je zřejmé z předešlého článku. Ale nedá mi to a musím tenhle článek napsat. Nějak nevím, jak to bude celé vypadat, až udělám poslední . nebo !, ale i tak… s mou devíti měsíční pauzou (dobře, devět měsíců to nebylo, ale skoro!), jsem přestala sledovat veškeré blogy. Občas jsem zavítala na blog Barunce, které články naprosto miluju, ale tím to haslo. Stala jsem se závislou na YT, protože když jsem nemohla číst články na blogu, začala jsem ujíždět na videích. Což je docela děs, když si uvědomím, kolik mě to stojí denně, týdně a měsíčně času. Dřív byla prostě blogové sféra – jo, sféra. Přidávaly jsme hrozně „deep“ články, depresivní, usměvavé, bylo to o nás a o našich životech (protože prostě autobiografie je sranda), ale teď to o nás vůbec není. Což je smutný a já bych se občas chtěla vrátit do toho roku 2007, kdy bylo všechno o nás. Kdy jsme strávili max 5 minut u čtení článku na oblíbeném blogu, pak na dalším a na dalším. Dohromady nám to zabralo možná hodinu? Možná i míň.

Teď ztrácíme čas nad videem, který trvá i čtvrt hodiny a jsme hrozně neproduktivní. Proč tohle všechno ale píšu není proto, abych si já (nebo vy) uvědomila, že jsme hrozný protože koukáme na takový věci, ale proto, protože jsem projela blogy, které jsem vždycky hrozně ráda sledovala a žasla jsem… najednou mi ty blogy přijdou plné reklamy, drahých produktů a samozřejmě se z blogerek, které milovaly psaly, stávají pomalu filmové hvězdy, protože natáčejí videa na youtube. Ne, pokud se někdo cítí dobře před kamerou, proč ne. I já o tom párkrát uvažovala se svou spolužačkou, ale tak nějak jsem zůstala jen otupěle zírat… plus k tomu přibyl další šok – blogerka, která je krásná, má úžasný styl a byla podle mě vždycky v blogování dobrá a úspěšná, najednou má jen tři komentáře pod článkem a mě najednou přijde úplně zbytečné něco takového dělat (i když 10x řeknu, že to dělám pro sebe). Je vždycky přece tak hrozně fajn, přečíst si aspoň blbý: „super článek“, když vidíte, že ten článek vidělo 159 lidí.

Když jsem s tímhle vším začínala (bylo mi fakt málo a za první svoje články se cítím neskutečně, ale neskutečně trapně a nejradši bych je smazala z mojí hlavy), tak to prostě bylo super. Komentovaly jsme si navzájem naše životy, obrázky, oblíbenou hudbu nebo seriály, věděly jsme o sobě a tak nějak jsme se cítily … spřízněně? Možná je to blbý slovo, ale podle mě to nejvíc vystihuje minulou situaci.

Jedním slovem to shrnu…

           Cítím se zmatená a zklamaná zároveň. A teď se sama sebe ptám, proč, když vlastně na tom YouTube strávím taky půl století, budím se dřív kvůli tomu, abych projela Instagram a podívala se aspoň na jedno video, než odejdu do školy… ale pořád vím to, že když jsem v tomhle světě, v téhle bublině, vždycky po sobě zanechám aspoň něco. I tu hloupou tečku.

Míříme ke dnu a do pěknýho kotle. 

Blogová scéna volá zpět . . .

Sedím opět v Německu, na zahradě, užívám sluníčka (které se tu objevilo z nenadání) a rozhodla jsem se, že po téměř devíti měsících odříkání si blogu/psaní, napíšu nový článek. A vlastně to nedělám jen kvůli sobě, ale i kvůli tomu, že nespočet z Vás, kteří občas na tenhle blog bez nových článků zavítáte, chcete články. Nové články. A já si za posledních X měsíců k psaní článků sedla několikrát. Tu jsem chtěla udělat recenze na knihy, tu svoje úlovky a tu zase jen napsat nějaký ten super „deep“ článek o životě a vlastně o ničem podstatném. Ale kdykoli jsem začala psát, hned jsem to zase zavřela, protože jsem neměla pocit, že píšu vlastně to, co psát chci.

Nebudu si na nic hrát a ani lhát, hodně se za těch uplynulých devět měsíců změnilo a vlastně i stalo. Dokončila jsem první ročník na VOŠ (a jsem za to nesmírně ráda, protože mě to stalo hodně času!) a nemůžu se dočkat, až ty další dva roky budou také za mnou a já konečně budu moci začít dělat to, co plánuji. Ale o tom někdy příště.

Uvědomila jsem si, že některé věci, které pro nás jsou úplně normální a běžné, najednou běžné a normální nejsou a prostě … nejsou. Zmizí, rozplynou se. Dává to vůbec smysl? Možná. Možná taky ne.

Každopádně bych tímhle článkem chtěla znovu začít makat na tom, co mě tak hrozně bavilo a co mi vždycky dělalo radost. Možná to někdo nechápe a klade si otázku: proč někdo vůbec vede blog? Já bych na to dokázala odpovědět hned, ale otázku kladu já: pochopí to ten někdo vůbec? Teď jsem ale tady, zpátky a doufám, že to není článek, který zmizí v prázdnu a opět se na devět měsíců odmlčím.

New in #juli

Na začátek článku, který je po dlouhé (opravdu DLOUHÉ) době, bych začala tím, že poslední týdny toho bylo poněkud víc! :) Kromě toho, že jsem neustále v práci a když mám čas, vidím se s přáteli, byla jsem na východním Slovensku po pěti letech navštívit svou rodinu. Dnes odlétám na Rhodos a dva týdny tak budu opět mimo internet :) (článek je předpřipravený) 

Každopádně jsem se rozhodla udělat článek s věcmi, které jsem si v poslední době pořídila nebo je dostala. Jsem z těch věcí unešená a ráda bych Vám je také ukázala. Je toho víc, co jsem dostala, ale to Vám ukážu v jiném - random článku, který přichystám na konec měsíce.

Teď už ale pojďme k těm novinkám!

1. Micelární voda od Biodermy - já moc na ty čistící vody nejsem. Vždycky je chci používat, ale jsem pokaždé moc líná nebo na to zapomenu. Tentokrát je koupila má ségra a já jsem připravená jí pořádně vyzkoušet a jsem zvědavá :) Máte s touhle vodou zkušenosti?

2. Kokosový olej - po něm jsem prahla dlouho, ale v drogérii zkoumám jiné regály a nikdy jsem se neodhodlala ho pořídit. Poslední dobou však čtu čím dál tím více názorů (těch pozitivních) a láká mě vyzkoušet ho snad na všechno. Od bělení zubů až po zábaly vlasů.

3. Sandálky - hledala jsem nějaké perfektní pro mě hrozně dlouho. Mám docela široké chodidlo, takže úzké sandálky nejsou nic pro mě. Tyhle jsem pořídila v CCC, kde jsem je měla vyhlédnuté už několik týdnů, ale za 700Kč koupit sandálky? To mi přišlo příliš a tak jsem toho využila při slevách až 50% a pořídila je za krásných 350Kč :)

4. Knihy - (klasicky) v mé knihovně přibyly nové dvě kriminální knihy. Jo Nesba jsem začala číst, ale mám v hlavě teď tolik myšlenek, že nějak čtení nezvládám :( Ale těším se, až si knihu otevřu na dovolené a plně se do ní ponořím. Tedy, alespoň doufám.

5. Brýle - koupené na AliExpressu za 1,68$. Čekala jsem na ně necelé tři týdny a myslela jsem, že před dovolenou nedorazí, ale dočkala jsem se a jsem do nich zamilovaná. Je to v ČR podle mě pořád něco neobvyklého a spousty lidí kulaté brýle odsuzuje (viz. má ségra, která říká, že jsou jak pro Harryho Pottera), ale když jsem byla minulý měsíc v Primarku, koupila si je Lena a já jí je pak tajně záviděla a pořád jí je nosila, takže jsem si je pořídila také a k tomu všemu za skvělou cenu :)

6. Lak na nehty - jako dárek k narozeninám od Veru ♥ No jen se na něj podívejte, není nádherný? A přesně Havraspárský :) Udělal mi šílenou radost a už teď se těším, až si s ním nalakuji nehty^^ 

Hledání Aljašky; John Green

Románový debut dnes už známého Johna Greena je strhujícím vyprávěním o dospívání a hledání sama sebe. Šestnáctiletý Miles, posedlý sbíráním posledních slov významných osobností a touhou hledat „velké Možná“, je spíše outsiderem mezi svými vrstevníky. Jeho život získá zcela novou podobu, když přejde na internátní školu Culver Creek. Zde se rychle spřátelí se svérázným spolubydlícím a okouzlující, naprosto nepředvídatelnou Aljaškou Youngovou.

Hledání Aljašky jsem měla na seznamu knih již nějakou tu dobu, vlastně po přečtení "Hvězdy nám nepřály". Dostala jsem jí od ségry a já jsem byla natěšená, až se do ní pustím, jelikož se mi obsah knihy na internetu líbil. Se zvědavostí jsem se do ní dala ihned, co jsem dočetla Poslední dopis od tvé lásky a musím říct, že mnou zmítalo zklamání.

Knížku jsem četla s vysloveným odporem - je divné říci, že něco čtu s odporem, jsem si toho vědoma, ale... CO TO MĚLO BÝT?! Vůbec nějak nechápu, jak se tato kniha stala Bestsellerem, ani trošičku. Nedostala jsem se do děje ani poté, kdy jsem měla přečteno padesát stránek, které mi přišly o ničem, já přetočila na stránku 190 a přečetla jsem si jí. Říkala jsem si, že by to tedy později mohlo být zajímavé, ale nebylo. Absolutně mě to nevzalo ani za srdce, za nic. Použiju výraz Barči, která se vyjádřila ke Hvězdám, které jim nepřály jako o KÝČI. Tentokrát toto slovo vezmu pod prsty já, protože ta kniha na mě působila hrozně kýčovitě. Nezáživně, nečtivě. Na to, jak mě chytil styl psaní u Hvězd, který vlastně není ten styl, který mám ráda, tady mi přišel nevkusný. Nevím, čím to přesně je. Tím nápadem? Stylem... nemám potuchy. Působilo to na mě jako sloh žáka na základní škole, používání slov mě nutilo kulit na papír oči a přišlo mi, jakoby to bylo "šup, rychle něco napsat". Nic se tam neprodlužovalo, bylo to hop hop a nic.

Celou dobu jsem čekala, že mě nějaká ta kapitola zaujme, já se do toho ponořím a mé prvotní zklamání bude zažehnáno. Nestalo se tak a knihu opravdu zařídím na tu nejnižší poličku. Možná, že si jí časem přečtu znovu, abych to pochopila a vstřebala jinak, ale...jo, jsem zklamaná. Pro mě propadák.

Budu doufat, že až se mi do rukou dostane nějaká další kniha, například: "Papertowns", což je nová kniha od Greena, vezme mě to o něco víc, než Hledání Aljašky.

Harry Potter Tag

Původně šlo o TAG, který jsem objevila na YouTube, ale jelikož opravdu nedělám vlogy, rozhodla jsem se ho využít alespoň v psané podobě na svém blogu, protože mě jeho otázky nadchly a donutily přemýšlet tak dlouho, než jsem si sedla a vypsala odpovědi :) A myslím, že právě tenhle tag je jeden z mých nejoblíbenějších ♥ 

Hodně zábavy u čtení :)

1. Tvůj první zážitek s Harry Potterem?
- Myslím, že mi bylo sedm nebo osm? Měla jsem doma knížku, kterou jsem od mamky chtěla, ani nevím proč. Začala jsem jí číst a úplně jsem tomu propadla. Možná díky tomu světu fantazie, kde jsem té své mohla propouštět uzdu. Vzpomínám si, že má ségra byla na filmu v kině a já byla naštvaná, když říkala, že to bylo trapné a nelíbilo se jí to. První knihu jsem četla přes rok - řekněme si upřímně, byla to moje první kniha, která byla tak dlouhá a byla jsem v první třídě. Potom jsem se ve čtení zlepšovala a dotáhla to tak daleko, že sedmý díl jsem přečetla za pět dní. Na bližší vzpomínku si vůbec nevzpomínám.

2. Tvá oblíbená kniha?
- Řekla bych, že sedmička, tedy "Relikvie smrti". V té knize je všechno a miluju její obsah.

3. Tvůj oblíbený film?
- První "Kámen mudrců" a pátý "Fénixův řád". Definitivně jsem se mezi těmito dvěma nemohla rozhodnout.

4. Část knihy / filmu, u kterého vždy brečíš?
- V pátém díle jsem brečela, když zemřel Sirius. Zamilovala jsem si ho hned, jak se objevil ve třetím díle a vážně mě vzalo, když zemřel. A o filmovém zpracování ani nemluvím. V šestém mě zničilo, když zemřel Brumbál. U sedmičky jsem probrečela už v okamžiku, kdy zemřela Hedvika, když přišel George o ucho, když zemřel Dobby a když zemřel Lupin, Fred, Tonksová... můžu říct, že jsem byla jedna velká slza jak u knihy, tak u filmového zpracování. Proč mám sakra husí kůži, jen když na to myslím? :(

5. Kdyby jsi se mohla připojit k jedné z postav, kdo by to byl v knize a ve filmu?
- V knize jsem definitivně pro Ronalda. Ve filmu také, ale tam jsem si oblíbila Lenku Láskorádovou, na kterou nedám dopustit a k tomu všemu - je z Havraspáru :)

6. Kdyby jsi mohla mít jednu z Relikvií smrti, která by to byla? (Kámen vzkříšení, Bezová hůlka, Neviditelný plášť)
- Neviditelný plášť. S ním můžu dělat cokoli, což mi přijde naprosto úžasné. Ještě jsem nenarazila na nikoho, kdo by si vybral jinou relikvii. 

7. V jaké koleji by jsi byla?
- Myslím, že bych byla v Havraspáru. I Pottermore mě tam zařadil a nelituju toho ♥ Jsem do té koleje zamilovaná a jo - je to nejlepší kolej ze všech. Mrzí mě, že se o ní tak málo J. zmiňovala, ale i tak o ní vím více, než o jaké koli jiné ♥

8. Kdyby jsi mohla potkat někoho z herců, kdo by to byl?
- To je asi ta nejtěžší otázka a já se nedokážu rozhodnout mezi Garym Oldmanem (Sirius), Rupertem Grintem (Ron) a Evanou Lynch (Lenka) 

9. Kdyby jsi byla ve Famfrpálovém týmu - na jakém postu by jsi byla?
- Úplně si jsem jistá, že na žádném, ale kdyby to opravdu přišlo, tak nejspíš odrážeč.

10. Který předmět by tě nejvíce bavil?
- Vidím se v Obraně proti černé magii.

11. Který předmět (věc) by jsi chtěla mít?
- Mapku od Pobertů. Sakra, vždyť je tak úžasná. Vsadím se, že bych celé noci nedělala nic jiného, než seděla v posteli, s mapkou rozloženou kolem sebe, svítila si na ní hůlkou a sledovala pohyby spolužáků i profesorů po Bradavicích.

12. Amorův šíp by mi voněl po...
... květinách
... sklepě
... nových botách.

13. Kdybys mohla ochutnat něco z Harry Potter svět, co by to bylo?
- Měla jsem čest jíst nejlepší čokoládu v podobě čokoládové žaby (která mi díky bohu neodskákala pryč), ochutnala jsem Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak a pila jsem nejlepší Máslový ležák. Co bych ale ráda ochutnala - Halloweenskou večeři připravenou domácími skřítky ♥

14. Oblíbený citát z knihy?
- "Bude čas, kdy se budeme muset rozhodnout mezi tím, co je lehké a tím, co je správné". - Albus Percival Wulfric Brian Brumbál

15. Co pro tebe znamená Harry Potter?
- Je těžké vysvětlovat to, pokud to někdo nemá stejně. Znamená všechno. Ať to zní sebevíc šíleně. Harry Potter je tu se mnou od doby, kdy jsem nastoupila do školy a provázel mě mým dětství, dospíváním a je tu se mnou teď. Myslím, že tu se mnou bude i za dalších dvacet let. Kdybych se zeptala mojí ségry, jestli má něco oblíbeného, nějakou knihu, která jí dělá jí, řekla by mi určitě ne. Já jí dostala, když mi bylo sedm/osm a nepustilo mě to nadšení do dnes. Je mi dvacet jedna a já od svých osmi let pročítám dokolečka knihy, koukám dokola na filmy, vyhledávám si více a více informací a nechávám se vtahovat do světa fantazie. Je to, jako bych se pokaždé stáhla někam jinam, všechno dala stranou a mohla se fantazijně vyřádit. Myslím si, že kdybych nečetla nikdy knihy této série, nebyla bych to já, nikdy bych nebyla tím, kým jsem.
Jako malá jsem nechápala správný význam knih. Prostě jsem to četla, protože se mi líbilo, že můžou kouzlit, máslový ležák, všechno. Postupem času jsem si začala slova v knize uvědomovat jinak a nahlédla na to i z pohledu dospělé. Dalo mi to tolik, kolik mi nedala žádná kniha. Nikdy bych bez Harryho nezačala psát, nikdy bych nejspíš nemilovala knihy, nikdy bych nenašla v sobě to, co jsem s ním našla a já bych chtěla říct děkuji mamce za to, že kdykoli se dostal překlad na pulty, běžela se mnou do obchodu, aby mi koupila div ne horký výtisk. A děkuju všem, kteří se nikdy nezděsili mého "fangirlingu", co se Harryho týče ♥ 

Poslední dopis od tvé lásky; Jojo Moyesová

Redaktorka časopisu Nation najde dopis z roku 1960, který jí vtáhne do jiného světa, stejně jako nás; čtenáře. Příběh se odehrává v hlavním městě Británie a pojednává o vdané ženě, která ztratila paměť. Vracíme se do dob, kdy byla zamilovaná a snažila se získat svou lásku i do její součastnosti, kdy se snaží rozvzpomenout, co vše se stalo.
Potýká se s manželem, který jí lže a žádnými city, protože přestože neví, do koho je zamilovaná a snaží se to zjistit cítí, že on to není. Nakonec se jí to podaří, ale podaří se jí také svou lásku získat? I po tak dlouhé době?

Anglický název: The Last Letter From Your Lover
Počet stran: 470
Vydána: 2013
Vydavatelství: Ikar

Když jsem dočetla nedávno Než jsem tě poznala od Jojo Moyesové věděla jsem, že si chci přečíst další knihu od ní a tak jsem si jí napsala na "Wishlist" k narozeninám a také, že jsem jí dostala. Byla jsem mírně napjatá, jelikož jsem od Leny nečetla tak pozitivní zprávy, jako u té první. Přesto, když jsem dočetla Volání kukačky a vrhla jsem se na tuhle knihu, nemohla jsem se od toho odtrhnout pohledem.

Vtáhla mě do sebe, jakoby se přede mnou otevřela zázračná kniha. V hlavě mi vířily myšlenky, jedna za druhou a já byla zvědavá a nedočkavá, co se bude dít na další stránce. Vzpomněla jsem si na Tinu, která mi říkala, že u Kukačky nepřetáčela stránky, jako to dělává normálně, aby se podívala, kolik jí ještě zbývá třeba do konce kapitoly stránek (ano, dělám úplně to samé). U Kukačky jsem se párkrát podívala, u téhle knihy jsem to nestihla. Když jsem jí četla, nedokázala jsem se ani podívat na to, kolik je hodin, na jaké jsem stránce, nebo kolik odstavců do konce stránky zbývá. Hltala jsem jí a byla jsem jako v jiném světě.

Strašně jsem u té knihy přemýšlela, když se vrátíme díky dopisu, který najde redaktorka Nation Ellie, do roku 1960 - 1964, kdy si čteme příběh mladé vdané ženy, která není zase tak šťastná, jak se tváří a své štěstí najde v náručí někoho jiného. Čtení o světě té doby, o ženách, o tom, jaké nosily šaty - to vše jsem měla živě před očima jako barevný film. Viděla jsem Jennifer v šatech, které měla na sobě, přesně tak krásnou v obličeji, jak popisuje. Představovala jsem si zašedlé ulice Londýna v roce 1960, stroje a předávání telegramů - žádné počítače, žádné mobily.  Uvažovala jsem nad tím, jaká ta doba pro ženy musela být a jaké by bylo, nosit každý den vysoké podpatky, rukavičky, kloboučky, malé kabelky do ruky, úzké šaty. Nepřijde vám to občas nadpozemské, dostat se přes knihu do úplně jiného světa? Vstřebávat vše přes filtr ve své hlavě a představovat si to tak živě? Mě tedy jo!

Když jsem se blížila s knihou do konce, doslova jsem se modlila, aby to nekončilo. U posledních 60ti stránek mi tlouklo srdce víc s každou další nalistovanou stránkou. Hltala jsem to snad ještě více, než na začátku a přála si, abych si tu knihu otevřela znovu na první stránce a začala jí číst od začátku. Nevíte, co můžete na další stránce čekat, netušíte, jak to celé dopadne a na konci se vám téměř rozpadne srdce, když dočtete poslední stránku. Nebo alespoň já to tak měla.

Nejspíš mě tato kniha vzala ještě víc, než "Než jsem tě poznala" a musím si jí přečíst co nejdřív znovu. Je to pár hodin, co jsem jí dočetla, když píšu tento článek a přesto se těch myšlenek, poletujících někde nad knihou, nemůžu zbavit. Tak zvláštní, mít myšlenky na to, jak to pokračovalo.

Zamilovala jsem se do stylu Jojo Moyesové - píše přesně tím stylem, který mě u čtení uklidňuje, který mění pohled na svět. Používá výborné formulace a její věty ve vás zanechávají neviditelnou stopu. Doufám, že se na pulty dostane brzy další kniha, kterou Jojo napsala, protože jsou jedním slovem: úžasné :)

Volání kukačky; Robert Galbraith

Poté, co objeví tělo Luly Landryové - slavné modelky v luxusní čtvrti Londýna na zasněžené zemi, dojdou vyšetřovatelé k jasnému závěřu - spáchání sebevraždy. Každý má za to, že případ je uzavřen, ale Lulin bratr tomu sám nevěří a proto si najme detektiva. Detektiva Cormorana Strika, který nemá žádnou práci a topí se v dluzích. I přesto, že si nebyl případem jistý, zhostí se ho a poháněčem jsou především peníze, které by ho mohly dostat z dluhů. Poté, co na případu začne pracovat a jeho nová asistentka mu vypomáhat uvědomuje si, že peníze pro něj nebudou brzy představovat žádnou roli, jelikož řeší zápletky ve světě slavných a bohatých, ale nakonec i další smrt. 

Postupně se dozvídá hrůzné věci, které mu však dávají spojitosti větší, než kdo čeká.
Ještě hrůznější jí zjištění, kdo ve skutečnosti je vrahem a ne jednonásobným. 

Anglický název: The Cuckoo's Calling
Počet stran: 476
Vydána: 2014
Vydavatelství: Plus

Jen těžko hledám slova, čerstvě po dočtení téhle knihy, kterou bych mile ráda nazvala jednou z nejlepších. Dokonce bych jí zařadila na jednu z nejvyšších pozic v mém žebříčku. Připadá mi, že téměř u každé knihy kterou přečtu jsem schopná říci, že je úžasná a top, pokud mě zaujme. Uvědomuju si ale zpětně, že takových knih, kdy dočtete a máte chuť převrátit všechny stránky, aby jste jí mohly přečíst znovu, je skutečně málo :) 

Snažím se přijít na to, jak bych popsala výtisk, který byl vydán pod pseudonymem Robertem Galbraithem aka J.K. Rowlingovou, napadá mě jediné slovo a tím je: GALAKTICKÁ. Byla jsem ponořená do děje od první stránky do té poslední, neustále jsem měla potřebu číst, byla jsem nesvá, když jsem nemohla a nedokázala jsem se od toho odtrhnout pohledem. Byla na mém seznamu knih, které si chci přečíst, ale když mi o té knize básnila Tina, neodolala jsem a rozklikla jsem si jí ve svém tabletu. Byla jsem uchvácená svou první detektivní knihou.

Čtete, vnímáte detaily a pak najednou, aniž by jste si to uvědomili jste na jejím konci, přečtete si, co se vlastně stalo, kdo tu vraždu zapříčinil a jste v šoku. Dochází vám všechny ty drobnosti, které tam byly zapleteny, aniž by vám přišly nějak důležité. Divíte se, jak na to soukromé očko Strike přišel. Na každé stránce vidíte něco jiného, v hlavě přemýšlíte, jak to tedy bylo a každou chvilku vás napadá jiný vrah, než ten před tím.

Upřímně musím říct, že kromě toho, že to byla moje první detektivní knihy, bylo to také poprvé, kdy jsem byla (a stále jsem) uchvácená, jak říká Tina: velkým tlustým chlupatým mamutem, kterým právě Cormoran Strike je. Zamilovala jsem si jeho postavu, charakter, uvažování, myšlenky...  stejně jako jeho sekretářku Robin, která po té práci byla doslova dychtivá. Je jedno, že to je bývalý voják, který v Afgánistánu přišel o kus nohy při výbuchu a není to žádný vysportovaný krasavec, ze kterého odpadává každá dívka. Možná proto je pro mě tak jedinečná.

Po "Prázdném místu" jsem měla vážně strach se do téhle knihy pustit. Prázdné místo mě ani trošku nechytlo tak, jak jsem doufala. Každý tu knihu opěvoval, ale myslím, že to přeceňovali. Pak jsem ponořila nos do Volání kukačky a byla jsem v tom. Viděla jsem Rowlingovou v každém detailu, viděla jsem to, co mi u Prázdného místa scházelo. Viděla jsem v té knize její rukopis, dokonce i v té obálce je ona a to je přesně to, co jsem potřebovala, protože pokud se mě někdo zeptá, kdo je moje nejoblíbenější autorka, jediné jméno které mě napadá, je právě její.

Z knih, které mě vtahují do světa dětskosti, dospívání a mého já, jsem se přesunula s Kukačkou do dospělého světa, kde byly věci z každodenního života a já můžu s nadšením říci, že se těším na celou sbírku Strikových pátrání, kterých by mělo být minimálně sedm. "The Silkworm" byl již v Anglii vydán a já se nemůžu dočkat jejího českého překladu, kterého se snad dočkáme brzy.  

Děkuju Tinko, že jsi mi o ní tolik básnila a donutila jsi mě tak tím, abych se do ní ponořila, mohla s tebou sdílet svoje dojmy přes FB a telefon a že jsem jí s tebou mohla rozebrat nad našim milovaným Starbucksem :-*