Hamburg 2018

Letos to byl rok, kdy jsem poměrně dost cestovala, jestli se to takto dá říct. Začalo to Hamburgem, o kterém chci dnes psát. Loni v listopadu (?) jsem našla, že Jason Derulo, kterého se ségrou zbožňujeme bude mít koncert v Hamburgu a pro mojí ségru to byl jasný alarm, že ho prostě MUSÍME vidět, ať to stojí co to stojí. Vždycky snila o tom, že půjdeme na jeho koncert a tak, když byl tak blízko, nezbývalo nám nic jiného než koupit lístky a do dnes to mám přesně před očima, i ty chvíle, jak jsem to kupovala. Ségře to netrvalo dlouho, sehnala ubytování a letenky na první březnový víkend, kdy se měl koncert konat. Postupně nám to začalo docházet, najednou uběhl prosinec a téměř i leden, když mi přišel email s tím, že se koncert ruší a přesouvá se na podzim tohoto roku. O zklamání snad ani nemusím hovořit, ale bylo obrovské. Rozhodovaly jsme se, jestli nakonec i tak do HAM pojedeme a rozhodly jsme se, že ano.

A tak jsem si mohla ze svého životního seznamu odškrtnout další místo, které jsem chtěla bezpodmínečně vidět jinak než z auta nebo z IKEI. V Hamburgu jsem předtím vlastně byla 2x, ale nikdy jsem tam nebyla jako opravdu. Jednou jsem tam byla nakupovat v IKEE a podruhé jsem tam jela s J. vyzvednout nějaké věci pro děti a znovu jsme jely pryč. Nikdy jsem tam skutečně neprocházela těmi ulicemi a neviděla, jak to tam žije.

Ač jsem se na ten výlet do Hamburgu; tak moc vychvalovaného města, těšila, byla jsem šíleným způsobem zklamaná a to zklamání zatím žádné jiné místo nepřekonalo. Město samo o sobě asi nebude špatné, pokud ho lidé znají. Asi to není jedno z těch míst kam přijedete a všechno vás nadchne, do všeho se zamilujete, ze všeho cítíte tu energii a krásu. Je to přesně opak toho, co jsem popsala. Věřím, že je spousta lidí, kteří jsou z toho místa nadšení a také je dost možné, že to město má jiné kouzlo v létě, než v zimě. Když jsme tam byly my, bylo tam -19°C, voda byla zamrzlá a prostě byla ZIMA! Když jsme hledali ve městě, kam si půjdeme sednout a zahřát se, nikde nic nebylo – žádná kavárna, žádná restaurace, dokud jsme náhodně nedošly někam mezi kanceláře, kde byla narvaná Pizzerie a jedna kavárna. Jinak NIC. Obchody zavírali neskutečně brzy, restaurace skoro žádné – všude samý kebab a nebo fastfoody. Jak říkám, asi to musí člověk skutečně znát, aby někam šel.

Krom toho, na co si tu stěžuji, ty lidi… nejsem žádný xenofob, rasista, ani nic jiného. Jak bych také mohla, když můj přítel je Pákistánec?! Ale za celé dva dny, co jsem tam byla, měla jsem pocit, že tam vlastně žádný němci ani nejsou, protože všude byli lidé jiných národností. Všichni vypadali STRAŠNĚ. Otrhaně, nepěkně a jestli to tak můžu nazvat – měla jsem pocit, že je tam takový „odpad společnosti“. Je to hnusné přirovnání, uvědomuji si to, ale jiné přirovnání ani nemůžu snad najít. Jedním slovem to všechno bylo jedné velké zklamání.

Jedinou záchranou tam byl krásný hotel, ve které jsme byly ubytované, super Turecký obchod a fakt, že jsme tam mohly letět letadlem. Nic jiného si z toho Hamburgu neodnáším a pokud to bude záviset čistě a jen na mě, tomuto městu se prostě budu vyhýbat co to půjde :)

Můj rok 2017 v bodech

Vždycky jsem si dělala zpětně ohlédnutí za mým uplynulým rokem. Už několik dní přemýšlím nad věcmi, které se mi za poslední rok staly. Původně jsem si ani tolik malých krásných věcí neuvědomovala, ale v noci jsem nemohla spát a přemýšlela. Co mi loňský rok přinesl a uvědomila jsem si, kolik krásných okamžiků se mi stalo. Půlka z nich tu nejspíš ani nebude zmíněna, ale vypsala jsem takový seznam těch, které mě zrovna momentálně napadly. Největším zázrakem pro mě byla v loňském roce Aďulka. Takový malý stvoření, které dokáže vykouzlit člověku úsměv na rtech aniž by si toho vůbec byla vědomá a já jsem šťastná za každou maličkost, kterou jsem ne jen s ní a Barčou mohla prožít.

A teď už: ohlédnutí zpět.

Můj rok 2017

• poprvé jsem viděla Aďulku naživo a na ten okamžik nikdy nezapomenu. Na to spící miminko v kočárku a já věděla, že ta malá čočka je láska!

•18.1. jsem úspěšně završila zkoušky, a oslavila je s Olčou v naší milovaný kavárně

• týden jsem strávila v Bratislavě a byl to dokonalý týden, ve kterém jsem měla rovnou několik zážitků

• poprvé v Escape room 

• první pánský striptýz

• byla jsem na Harry Potter in concert s mojí ségrou a byl to nepopsatelný zážitek

• nastoupila jsem na brigádu do Hyperky 

• dostala jsem 5x kytku jen tak

• vypila jsem spolu s Olískem nespočet káv na benzínové pumpě

• a nespočet káv v naší Hostivařský kavárně

• vzali mě na mojí nejlepší praxi v životě

• nastoupila jsem na praxi do azylového domu a poznala skvělý lidi

• naučila jsem se vařit segedín

• vybrala jsem si téma absolventky. Multikulturní výchova.
• poprvé u mě spala Olča a byly jsme v kině na Krásce a zvířeti
• úspěšně jsem zvládla zkoušky a mohla si žádat o snížení školného s průměrem 1.20 (a jsem na to pořád pyšná)
• koupačky Aďulky
• večerní dýchánky u WiiU s Barčou
• první přespávačka u Olči s vínem a místo psaní AP jsme si udělaly terapeutické okénko
• poznala jsem Bari osobně

• poprvé po 10ti letech na bowlingu se ségrou, mamkou a Honzou (1x jsem vyhrála!)

• jela jsem překvapit Johannu na její 5.tý narozeniny
• poznala jsem kleine Friede

• měla jsem pohodovou praxi v dětských jeslích a poznala tam úžasný lidi (na který pořád myslím a říkám si, že za nimi musím jít)

• byla jsem po dobu 15ti dnů každý den s Olčou

• jela jsem na Simonův "Einschulung" 

• nastoupila jsem na nejlepší praxi která mi změnila život

• začala jsem s psaním AP

• sblížila se s Olčou

• zamilovala jsem se

• celkem 52x (+ nezapsaných x setkání jen tak) jsem byla s Barčou a Aďulkou a z toho 23x jsem u nich spala!

• poznala jsem v zařízení úžasný lidi

• byla jsem šťastná

• první večeře v indický restauraci

• Aďulky první "teta" směrem ke mě

• Aďulky první krůčky

• Chicken biryani

• oslavila jsem narozeniny v Řecku

• drinky v nebi se ségrou
• Špejle

• první Vánoce s přítelem
• Aďulky 1.narozeniny
• zažila jsem nejlepší dovolenou v životě v Řecku

• poprvé jsem zažila all inclusive s opravdu all inclusive

• poznala jsem v Řecku úžasný lidi
• celkem 20x jsme byli s Lukášem a Davidem na večeři nebo obědě
• byla jsem na projížďce lodí po Vltavě s rautem spolu s mamkou, Davčou a Lukym
• ochutnala jsem sushi v ICHIBANu a měla dámský večer s Jenny a Juttou
• byla znovu na mém milovaném Brunchi v Intercontinentalu 

Trust issue

Vzpomínám si na svůj starý blog. Jednou, když jsem byla na pár týdnů v Německu jsem se začetla do cca 10 let starých článků a musela jsem se usmívat. Byla jsem tak strašně vtipná, upřímná a plná všeho možného, že ty články byly jednoduše úžasný a já si říkala, kde se ve mně v takovém věku bral tak skvělý smysl pro psaní (a humor!). Postupně se z mých článků stávaly články plný trápení a trablů, které se v mém životě stávali. Byly dospělejší a buďme upřímný, i tak trochu ztratily tu dávku vtipnosti, kterou jsem do nich vždycky dávala. Na dlooouhou dobu jsem se z blogové sféry odhlásila a i když jsem to vypisování se „někam“ neskutečně postrádala, nevrátila jsem se k tomu. Měla jsem pocit, že tak nějak jsem se z toho „vypisování se“ dostala, ale teď, jakmile se objevil problém v mém životě, okamžitě jsem opět psaní vyhledala. Je to jako nějaká neviditelná součást mě – mít potřebu vypisovat se z mých myšlenek. Zná to někdo? Já miluju, když se můžu vypovídat, zároveň mám pocit, že všechno to, co se uvnitř mě děje, dokážu sdělit jenom tímhle způsobem. Takže: budoucí moje Já, hluboce se omlouvám, že jsem procházela tímhle obdobím a těmito strašnými stavy. Možná bych blog měla přejmenovat na „koutek vztahových dilemat“ nebo tak něco… budu o tom dost silně uvažovat! Ale teď už přejdu k tomu, co mě dneska tak nějak… trápí?

Důvěra - je něco, co člověk musí mít. Co si člověk musí pěstovat. Co si nikdy nesmí nechat vzít. Můj případ to tedy asi úplně není, ale pojďme se o tom pobavit. Nebo spíš, pojď se o tom rozepsat Sajü.

Je mi 24 let a mám pocit, že moje důvěra k ostatním lidem byla tak nejmíň 10x zlomená nebo nakřápnutá. Vždycky jsem měla pocit, že jsem takový ten „carefree“ člověk, který si žije svůj bublinový svět (ha, taky jsem proto měla první dlouhotrvající blog spojený právě s bublinama), ale něco se změnilo, když jsem se začala probouzet do toho okolního světa. Uvědomuju si, kolik věcí se kolem mě událo na to, abych důvěru měla zničenou po všech stránkách. A myslím, že některých „trust issue“ se nezbavím nejspíš nikdy. Když se tak ale rozepisuju o těch vztahových trablech, jeden velký problém ve vztahu je podle mě právě ta důvěra. Která tam chybí. Není. Která je částečná. Nemáte také ten pocit, že důvěra je ve vztazích důležitá? A už je jedno, jestli mluvíme o vztahu přátelském nebo o lásce. Ta důvěra je důležitá prostě ÚPLNĚ pořád. Když není, nemůžou věci fungovat tak, jak by měly.

Tuhle věc v sobě řeším už pěknou řádku let. A poslední týden je to jak blikající billboard uvnitř mě. Nevěřím. A nevěřím tak moc, že mě to uvnitř pohlcuje. Dneska mi jeden člověk napsal „life sucks as fuck, because those feelings kill you inside“. A měl pravdu. Tyhle pocity jsou tak silný, tenhle ne-pocit, tahle NEDŮVĚRA, to je tak šílená věc, že nás zevnitř absolutně dokáže pohltit a postupně zabíjet. Ta nedůvěra přebíjí všechno – i to krásný, i ty maličkosti. Jakoby vás to zaslepovalo a vy jste pořádně nevnímali to okolo. Snažíte se. Snažíte se tak moc, ale pak jsou tady ty ostatní věci, který vás absolutně zlomí. Který vás donutí znovu brečet. Který vás donutí jednat tak, jak by jste nikdy jednat nechtěli. Nebo jak jste si mysleli, že jednat nikdy nebudete. Jsou to přesně ty věci, které vás bolí. Ignorujete to krásný, to pozitivní co tu pořád někde nad vámi visí. Jakoby jste ani nechtěli. Ale ta nedůvěra – ta to všechno začerní. A vy to prostě vidět nemůžete.

Potřebovala bych někoho, kdo by mi z toho začarovaného kruhu pomohl najít cestu ven. Kdo by zase mojí důvěru našel. Nebo se pokusil jí slepit. Protože bych si přála důvěřovat a za každým nevidět to špatné, to negativní, co tam ani možná není. Možná, že si uvědomuju, že tahle nedůvěra v muže vznikla ve chvíli, kdy jsem si začínala uvědomovat svoje výchovný prostředí. A uvědomovat si všechny ty věci, které se udály. Možná, že jsem právě přesně našla ten bod, kdy moje důvěra v ostatní možná ani nemohla nikdy vzniknout. 

Ženy.

Opět mám chuť se vypsat. A nezbývá mi nic jiného, než si opět pustit nějakou inspirativní muziku (jo, dobře, opět poslouchám Jamese), zabalit se do peřiny a nechat svoje prsty ovládat svým srdcem. Strašně by mě zajímalo, jestli to tak mají všechny zamilované ženy, nebo jen pár nebo třeba jen já. Jestli mívají stejné pocity.

Vždycky jsem patřila k lidem, kteří neustále ostatním ohledně vztahu radili. Říkala svůj názor, snažila se pomoct a vytáhnout drahé z nějaké bryndy. Teď jsem na té opačné pozici a potřebovala bych tu pomoc já. Místo toho mám pocit, že nemám nikoho, kdo mi dokáže porozumět. Kdo dokáže sedět naproti mně, poslouchat, přemýšlet nad tím, jak se vlastně cítím a poradit mi. Není tu nikdo, kdo by mi pomohl hledat tu cestu a zbavit se všech těch emočních démonů, kteří se ve mně tak urputně perou. Nemám nikoho, komu bych se mohla vyplakat na rameni, nechat se obejmout a věděla bych, že přesně rozumí tomu, proč zrovna brečím. Nemusí přesně rozumět, ale stačí, aby věděl. Přijde mi to tak trochu jako zrada. Asi poprvé v životě si připadám jako ta, která pomoc potřebuje, ne jako ta, která pomoc musí nabízet a vždy poskytovat. Nechci tu nikoho osočovat, ale pokud si tohle přeci jen čte jedna z těch duší, která by na té „mojí běžné straně“ měla stát, prosím, ozvi se mi :) Ráda tě uvítám jako mého posluchače a pomocníka či rádce.

Píšu o démonech, kteří se ve mně perou. Nebudu dnes mluvit o tom démonu, který se snaží pohltit moje pocity štěstí. Ale budu mluvit o tom, který by se pro druhého rozdal. A to je ta myšlenka, nad kterou momentálně přemýšlím. Jestli to dělají všechny ženy, které jsou zamilované. Jestli i ony by se rozdaly pro druhou polovičku. Jestli i ony tak moc milují toho druhého, až se bojí samy sebe. Až se nepoznávají. Až nedokážou kontrolovat své emoce, které se tak strašně derou na povrchu. Jestli i ony mají tendence neustále nad vším přemýšlet a mít pocit, že všechno se během sekundy sesype. Jestli i ony, ty ostatní ženy mají pocit, že i když dělají všechno, není to dost. A zároveň mají pocit, že dělají všechno. Moje kamarádka, kterou znám už dobrých 14 let měla skoro osmiletý vztah. A já vždy byla připravená na to, pomoct jí ze všech těch nekonečných problémů, které se v jejich vztahu tu a tam objevovaly. Vždy jsem tu pro ní byla a sdílela s ní SNAD úplně všechno. A já vždy měla pocit, že ona je ten člověk, který by se pro ten vztah rozkrájel. Ať se stalo cokoli, vždy jsem si říkala, že ona by udělala všechno proto, aby s ním mohla zůstat navždycky. A upřímně? Někdy jsem jí nechápala. Říkala jsem si (a možná i jí) že je úplný blázen, když pro toho druhého tolik. Protože jsem měla pocit, že on nedělá dost pro ní. A nemyslím si, že drahý dárek na narozeniny znamená „dělat hodně“ pro toho druhého. Myslela jsem to celkově. Dávala do toho vztahu všechno. Ať už to bylo jakékoli. A já si říkala, že já taková nejspíš nejsem. Že já tohle neumím.

Opak je pravdou a ty démoni jsou i ve mně. A já teď s nimi bojuji co jen to jde. Snažím se jich zbavit, snažím se je potlačit a přesto se nějakým záhadným způsobem dostanou ven a projevují se v různých podobách. A já si čím dál tím víc uvědomuju, že taková být nechci. Že si nezasloužím já ani on, abych byla taková. Abych do vztahu dávala všechno a dostávala zpátky jen část. Přála bych si dostávat všechno. Stejnou měrou. A možná bych si přála nedívat se na každou maličkost která je vyřčená tak zle. Možná bych si neměla brát věci tak strašně osobně a vyčítavě.

Přála bych si, aby takovými pocity procházelo vícero žen. Ne jen já. 

Přání.

Už asi měsíc v kuse poslouchám dokolečka nejnovější album Jamese Arthura (znáte to album? Je to asi jedno z nejlepších alb, které jsem kdy slyšela. Miluju na něm každou písničku a jsem schopná si ho pustit i 10x za sebou v jeden den, beze srandy). Přijde mi tak šíleně emotivní a kdykoli se cítím jako na bodu mrazu (což vypadá, že se tak cítím pořád, protože ho sjíždím dokola každý den), pustím si ho a můžu se v klidu vybrečet (aha, to dělám taky dost často).

Není to trochu smutný? Jsem v čerstvém vztahu, který mi přijde krásný, kdy se cítím s Mr. H naprosto spokojená a šťastná, ve finále doma brečím do polštáře, zachumlaná v peřině, oblečená do starého pyžama a v uších mi hraje dokola James Arthur. Nemělo by to být trochu jinak? Lítat jako pták? Smát se na všechny a na všechno? Jo, je fakt, že lidi říkají, že vypadám šťastná… jiná. Ale otázka je, jestli se fakt tak strašně jiná a šťastná cítím. Nebo do toho spadají jiné okolnosti, které mě nutí po večerech brečet do polštáře.

Připadá mi, že se ve mně všechno strašně mlátí. Všem říkám, že jsem šťastná, ale pak sama přemýšlím nad tím, zda opravdu tak šťastná, jak všem tvrdím, jsem. Protože mi přijde, že štěstí vypadá jinak. Ptám se sama sebe, jestli ho jen tady těmi scénami, které si doma v soukromí hraju, nepotlačuji. Ale proč bych to dělala? Proč bych sakra měla chuť potlačovat ten pocit? Proč bych se sakra zrovna JÁ měla bát být šťastná? CO je na štěstí tak strašného, že si ten pocit odmítám pustit k tělu.

Přála bych si být bezstarostná, jakou mě vidí všichni kolem. Přála bych si sedět a neřešit nic. Jen se usmívat a cítit ten prorůstající pocit štěstí až do morku kostí. Přála bych si lehnout si každý večer do postele a usínat s přihlouplým úsměvem na tváři. Přála bych si nemyslet na to, co se může stát. Přála bych si nebýt ta, co má pořád strach, že udělá něco špatného.

Přála bych si…  

Strach.

Ani nevím, po jak dlouhé době usedám s myšlenkami na to, že se potřebuji z něčeho vypsat. Nevím, kdy naposledy jsem se cítila přesně tak, jako se cítím teď. Je období Vánoc, všechno kolem se třpytí a svítí, všichni lidé přemýšlí nad Vánoci a já si připadám jako ten poslední člověk na světě, který tím vůbec letos nežije. JÁ! Ta, která odpočítávala Vánoce vždy téměř od srpna a nemohla se nabažit toho okamžiku, kdy se ráno vzbudí, dá si vánočku s teplým kakaem a bude celý den sedět u televize, koukat na pohádky… a tak bych mohla pokračovat do nekonečna. Letos, jako bych to ani nebyla já.

Nechci se ale vypisovat z toho, že se cítím smutná ze sebe sama, protože se necítím Vánočně. To by znělo asi dost hloupě. Ale kdoví, třeba jednou usednu a budu se chtít vypsat z toho, jak jsem se netěšila na Vánoce. To by byl článek, panečku. Teď mám ale v hlavě a na srdci spousty jiných věcí a nevím, z jakého konce za to chytit.

Znáte ten pocit, když jste zamilovaní? Ale takovým způsobem, až to bolí? A takovým způsobem, že z toho máte strach? Že se té lásky, těch citů bojíte? Že přemýšlíte nad tím, jestli je ten vztah správný? Jestli to není jen nějaký přelud a vás to za pár týdnů nezničí? Že nevíte, zda tomu druhému věříte? Ale ne, že by jste se mu nesvěřovali… jen prostě v něm nemáte jistotu? Ale přitom pořád víte, že jste zamilovaní? A přitom se vám v hlavě honí spoustu, spoustu a opět spoustu pesimistických myšlenek. Kdy přemýšlíte cestou v autobuse, jestli jste vůbec v tom vztahu šťastná? (možná i šťastný? Proč by se to nemohlo týkat i druhého pohlaví, že?). Přesně tímhle si teď procházím já.

Když jsem s ním, cítím se být šťastná, cítím, že jsem zamilovaná. Cítím se být milovaná. A pak jsou dny, okamžiky, prostě ty chvíle, kdy přemýšlím nad tím, jestli jsem vůbec JÁ jako osoba stvořená pro nějaký vztah. Pro to někoho milovat a proto někým být milovaná. Mám totiž občas pocit, že to není pro mě. Že pro mě nebylo dáno abych byla ve vztahu, šťastná, spokojená, milovaná, aby mě nic netrápilo.

Vtipné je, že se ty nálady střídají jako na horské dráze. Jednou se cítím jako bych na ramenou táhla tíhu 100 kilového kamene, protože se mi zdá všechno špatně (pořád mluvím o vztahu) a zase na druhou stranu dokážu být tak „carefree“ až mě to překvapuje. Že i JÁ umím neřešit pravidla, příkazy, pořádek a dokážu nad tím mávnout rukou, jakoby se nic nedělo. Když si to po sobě tak nějak čtu, říkám si, že jsem v sobě šíleně ztracená a vlastně možná ani nevím, co chci. Možná se ale jen bojím vědět, co chci. Možná se bojím být opravdu šťastná a za vším si hledám nějakou záminku, proč před tím štěstím zavírat oči. Jsem komplikovaná osoba, a moc dobře to vím, ale nechci být tak komplikovaná i pro sebe, protože já jsem ten typ člověka, který se sám v sobě potřebuje vyznat.

A tady bych to asi měla utnout, protože začínám přesně to, co dělám poslední týdny téměř neustále. Brečím.

Knihtyp #2

A jsem tu zpátky s dalším typovým článkem o knihách, které mě v roce 2016 zaujaly. Tak, jak jsem psala v předchozí části, možná někoho nakopnu k tomu, aby si knihy pořídil. A když jsem tak psala mé dojmy z těchto knih, u některých jsem vážně dostala chuť, přečíst si je znovu :)

Více se k tomu nemusím rozepisovat - jediné, co bych ještě řekla je, že jsem se snažila dát do článku od všeho něco; knihy na odpočinek, krimi, zábavné i na zamyšlení a myslím, že se to povedlo :)

Užijte si i další typ na knihy a uvidíme se snad v dalším roce s dalším typem :) 

4. Will Grayson, Will Grayson – jestliže sháníte něco, u čeho se budete smát a smát se ještě potom, co knihu zavřete, ale zároveň z té knihy vytáhnete všechno a budete se cítit obohaceně, prosím, neobcházejte tuhle knihu. Je to přesně ta kniha, u které se budete smát (nebo minimálně usmívat). Kdy nebudete mít dost příběhů obou Willů a budete si přát ještě další a další stránky, protože ten konec Vám přijde až moc rychlý.

5. Odvrácená tvář lásky – jsem náročný čtenář. Hodně náročný čtenář. Mám ráda knihy, ze kterých je cítit život, ale tohle je perfektní oddechovka. Přečetla jsem jí za jedno odpoledne, když jsem byla nemocná. Je to knížka ideální jen tak na odpočinek, někam na pláž, nebo když máte chuť se začíst a zhltnout to na jedno nadechnutí. Příběh je milý, stejně jako postavy. Někomu se to nemusí líbit, ale utkvělo mi v hlavě pár okamžiků, vět a scén, na které si vzpomenu třeba jen tak cestou v metru, nebo když se někomu podívám na znamínko na kůži (asi to zní divně, ale je to tak).

6. Ve službách zla – a na závěr další krimi příběh. Je to bichle – to říkám na rovinu a jen tak se s ní potácet po městě, když jdete do školy nebo do práce, to taky asi není úplně nejlepší, ale stojí za to. Těšila jsem se na třetí díl pokračování krimi série od toho okamžiku, kdy jsem zavřela Hedvábníka. Četla jsem jí tak, že jsem chodila spát ve 2 nebo ve 3 ráno, protože jsem prostě dalších 5 stránek (a pak dalších a dalších) jednoduše přečíst musela. A když jsem tu knihu zavřela, přemýšlela jsem nad tím, co se v příběhu děje. Přemítala jsem o tom člověku a pak se bála se jen podívat ven z okna. Protože ten příběh byl přesný – takový, jak to ve světě opravdu je. Vžijete se do toho tak, že přestanete svět vnímat jako reálný a začnete vnímat reálně ten svět, který na vás dýchá na každé stránce. A pokud je i tohle málo – pak je + (a to velké plus) právě Strike. Miluju toho jednonohého mamuta, který je moudřejší než celý vesmír.