Ani nevím, po jak dlouhé době usedám s myšlenkami na to,
že se potřebuji z něčeho vypsat. Nevím, kdy naposledy jsem se cítila
přesně tak, jako se cítím teď. Je období Vánoc, všechno kolem se třpytí a
svítí, všichni lidé přemýšlí nad Vánoci a já si připadám jako ten poslední
člověk na světě, který tím vůbec letos nežije. JÁ! Ta, která odpočítávala
Vánoce vždy téměř od srpna a nemohla se nabažit toho okamžiku, kdy se ráno
vzbudí, dá si vánočku s teplým kakaem a bude celý den sedět u televize,
koukat na pohádky… a tak bych mohla pokračovat do nekonečna. Letos, jako bych
to ani nebyla já.
Nechci se ale vypisovat z toho, že se cítím smutná ze
sebe sama, protože se necítím Vánočně. To by znělo asi dost hloupě. Ale kdoví,
třeba jednou usednu a budu se chtít vypsat z toho, jak jsem se netěšila na
Vánoce. To by byl článek, panečku. Teď mám ale v hlavě a na srdci spousty
jiných věcí a nevím, z jakého konce za to chytit.
Znáte ten pocit, když jste zamilovaní? Ale takovým způsobem,
až to bolí? A takovým způsobem, že z toho máte strach? Že se té lásky,
těch citů bojíte? Že přemýšlíte nad tím, jestli je ten vztah správný? Jestli to
není jen nějaký přelud a vás to za pár týdnů nezničí? Že nevíte, zda tomu
druhému věříte? Ale ne, že by jste se mu nesvěřovali… jen prostě v něm nemáte
jistotu? Ale přitom pořád víte, že jste zamilovaní? A přitom se vám v hlavě
honí spoustu, spoustu a opět spoustu pesimistických myšlenek. Kdy přemýšlíte
cestou v autobuse, jestli jste vůbec v tom vztahu šťastná? (možná i
šťastný? Proč by se to nemohlo týkat i druhého pohlaví, že?). Přesně tímhle si
teď procházím já.
Když jsem s ním, cítím se být šťastná, cítím, že jsem
zamilovaná. Cítím se být milovaná. A pak jsou dny, okamžiky, prostě ty chvíle,
kdy přemýšlím nad tím, jestli jsem vůbec JÁ jako osoba stvořená pro nějaký
vztah. Pro to někoho milovat a proto někým být milovaná. Mám totiž občas pocit,
že to není pro mě. Že pro mě nebylo dáno abych byla ve vztahu, šťastná,
spokojená, milovaná, aby mě nic netrápilo.
Vtipné je, že se ty nálady střídají jako na horské dráze.
Jednou se cítím jako bych na ramenou táhla tíhu 100 kilového kamene, protože se
mi zdá všechno špatně (pořád mluvím o vztahu) a zase na druhou stranu dokážu
být tak „carefree“ až mě to překvapuje. Že i JÁ umím neřešit pravidla, příkazy,
pořádek a dokážu nad tím mávnout rukou, jakoby se nic nedělo. Když si to po
sobě tak nějak čtu, říkám si, že jsem v sobě šíleně ztracená a vlastně
možná ani nevím, co chci. Možná se ale jen bojím vědět, co chci. Možná se bojím
být opravdu šťastná a za vším si hledám nějakou záminku, proč před tím štěstím
zavírat oči. Jsem komplikovaná osoba, a moc dobře to vím, ale nechci být tak
komplikovaná i pro sebe, protože já jsem ten typ člověka, který se sám v sobě
potřebuje vyznat.
A tady bych to asi měla utnout, protože začínám přesně to, co
dělám poslední týdny téměř neustále. Brečím.
Žádné komentáře:
Okomentovat