Hamburg 2018

Letos to byl rok, kdy jsem poměrně dost cestovala, jestli se to takto dá říct. Začalo to Hamburgem, o kterém chci dnes psát. Loni v listopadu (?) jsem našla, že Jason Derulo, kterého se ségrou zbožňujeme bude mít koncert v Hamburgu a pro mojí ségru to byl jasný alarm, že ho prostě MUSÍME vidět, ať to stojí co to stojí. Vždycky snila o tom, že půjdeme na jeho koncert a tak, když byl tak blízko, nezbývalo nám nic jiného než koupit lístky a do dnes to mám přesně před očima, i ty chvíle, jak jsem to kupovala. Ségře to netrvalo dlouho, sehnala ubytování a letenky na první březnový víkend, kdy se měl koncert konat. Postupně nám to začalo docházet, najednou uběhl prosinec a téměř i leden, když mi přišel email s tím, že se koncert ruší a přesouvá se na podzim tohoto roku. O zklamání snad ani nemusím hovořit, ale bylo obrovské. Rozhodovaly jsme se, jestli nakonec i tak do HAM pojedeme a rozhodly jsme se, že ano.

A tak jsem si mohla ze svého životního seznamu odškrtnout další místo, které jsem chtěla bezpodmínečně vidět jinak než z auta nebo z IKEI. V Hamburgu jsem předtím vlastně byla 2x, ale nikdy jsem tam nebyla jako opravdu. Jednou jsem tam byla nakupovat v IKEE a podruhé jsem tam jela s J. vyzvednout nějaké věci pro děti a znovu jsme jely pryč. Nikdy jsem tam skutečně neprocházela těmi ulicemi a neviděla, jak to tam žije.

Ač jsem se na ten výlet do Hamburgu; tak moc vychvalovaného města, těšila, byla jsem šíleným způsobem zklamaná a to zklamání zatím žádné jiné místo nepřekonalo. Město samo o sobě asi nebude špatné, pokud ho lidé znají. Asi to není jedno z těch míst kam přijedete a všechno vás nadchne, do všeho se zamilujete, ze všeho cítíte tu energii a krásu. Je to přesně opak toho, co jsem popsala. Věřím, že je spousta lidí, kteří jsou z toho místa nadšení a také je dost možné, že to město má jiné kouzlo v létě, než v zimě. Když jsme tam byly my, bylo tam -19°C, voda byla zamrzlá a prostě byla ZIMA! Když jsme hledali ve městě, kam si půjdeme sednout a zahřát se, nikde nic nebylo – žádná kavárna, žádná restaurace, dokud jsme náhodně nedošly někam mezi kanceláře, kde byla narvaná Pizzerie a jedna kavárna. Jinak NIC. Obchody zavírali neskutečně brzy, restaurace skoro žádné – všude samý kebab a nebo fastfoody. Jak říkám, asi to musí člověk skutečně znát, aby někam šel.

Krom toho, na co si tu stěžuji, ty lidi… nejsem žádný xenofob, rasista, ani nic jiného. Jak bych také mohla, když můj přítel je Pákistánec?! Ale za celé dva dny, co jsem tam byla, měla jsem pocit, že tam vlastně žádný němci ani nejsou, protože všude byli lidé jiných národností. Všichni vypadali STRAŠNĚ. Otrhaně, nepěkně a jestli to tak můžu nazvat – měla jsem pocit, že je tam takový „odpad společnosti“. Je to hnusné přirovnání, uvědomuji si to, ale jiné přirovnání ani nemůžu snad najít. Jedním slovem to všechno bylo jedné velké zklamání.

Jedinou záchranou tam byl krásný hotel, ve které jsme byly ubytované, super Turecký obchod a fakt, že jsme tam mohly letět letadlem. Nic jiného si z toho Hamburgu neodnáším a pokud to bude záviset čistě a jen na mě, tomuto městu se prostě budu vyhýbat co to půjde :)

Rhodos Pefkos 15.-25.7.2015

Zdravím můj blogový svět! :)

Po delší době absolutní neaktivity jsem zpátky - alespoň s krátkým a pořádně vyletněným článkem z Řecka, odkud jsem se vrátila 26.7. :) Já vím, že je to dlouhá doba od mého návratu zpět do civilizace s internetem, ale jelikož se za pět dní znovu chystám na dva týdny do Německa k mojí rodince, byla jsem neustále v práci, kde jsem doháněla resty a hlavně hodiny :) To byl hlavní důvod mé neaktivity - která mi už tak trošku začínala chybět. Večer jsem nebyla schopná koukat po celém dni ještě do notebooku, když už tak mě pálily oči a ve čtvrtek, kdy jsem měla volno, jsem si užívala dne v Liberci s mojí chummy.

Teď už ale přejdu k Řecku... nejsem ten typ, který musí být každý rok u moře. Vlastně mě to ani moc nebaví (když si odmyslím to koupání). Já jsem spíš ten typ, co si sbalí 'batoh' a jde se vydat po městě. Miluju poznávání kultur a objevování zákoutí města, ale letos jsme se rozhodly jet po osmi letech všichni společně k moři a to konkrétně na Rhodos. Řecko byla vždycky moje vysněná destinace (od shlédnutí filmu: Sesterstvo putovních kalhot 2, asi tak před půl století jsem si absolutně zamilovala Santorini a zapřísáhla jsem se, že TAM se jednou podívám), ale Rhodos byl naprosto úžasný a ráda bych se tam podívala znovu :) Ta příroda, lidi, MOŘE (bože JO, TO MOŘE!!!)... to všechno bylo absolutně galaktické. Moře bylo nádherně čisté, průzračné a vážně mě fascinovalo být 30m od břehu, kouknout se dolů a vidět pod vodou moje tetování, jak byla čistá voda. Jediné, co celou dovolenou kazilo byl hotel. Když jsme si ho kupovaly, byly skvělé recenze a pak, týden před odletem šlo všechno z recenzí a hodnocení okolo 8-9 na 2 (na čemž jsme se shodly i s Čechy, kteří tam s námi byli). Jídlo katastrofické - ano, měli jsme All Inclusive a nebudu popisovat raději, co vařil. Personál příšerný - kromě kuchaře který se uměl pokaždé pozdravit, číšnice; se kterou byla sranda a pořád jsme si povídaly a milého recepčního. Ten zbytek bych okamžitě vyměnila. A špína na pokojích a šváby u ostatních - NE. Takže pokud budete plánovat cestu do Řecka; Pefkos - vyhněte se hotelu Thalia :)

Abych nezapomněla - letěla jsem poprvé letadlem. Mohla jsem se zbláznit nervozitou, bylo mi zle, ale když jsme vzlétly, byla jsem tak nadšená, že jsem div nezačala v letadle tancovat. Něco tak nadpozemského jsem vážně snad nezažila (co se týče dopravy :D). Létala bych letadlem klidně i do práce... opravdu nádherný zážitek :)

Ale teď už přejdu k fotkám, které jsou o něco záživnější. A když tak na ně koukám, jela bych se v tomhle neskutečném vedru ochladit znovu :) 

10/6/2015 WIEN - One Direction ♥

Ještě pořád se snažím vstřebat všechno, co se událo, ale nějak se mi to celé v hlavě míchá a já nevím, čím, jak nebo kdy začít. Na koncert One Direction jsem se těšila od okamžiku, kdy se oznámily termíny. Když jsem viděla tu Vídeň, věděla jsem, že tam musím a měla jsem téměř infarkt, když se ty lístky koupily! Čekala jsem na ten koncert 222 dní a odpočítávala každý jeden den, dokud ten den nenastal :)

Jely jsme tam už v úterý ráno a místo 4,5 hodin jsme jely těch hodin 5,5. Stály jsme někde půl hodiny v koloně a bylo to opravdu otravné, ale když jsme přijely a viděla jsem ten stadion, bože! To bylo tak skvělý. Nebylo to jako v Londýně, kde tam nebyl skoro nikdo. Kolem stadionu se už kolem půl čtvrté odpoledne motalo spoustu holek. My nakonec našly naší zónu, kde bylo okolo třiceti Italek, A jen co jsme došly, byly jsme vyhnaný od Buddyho s tím, že v celém Rakousku je zakázáno kempovat, nesmíme v okolí stadionu jíst ani pít a tak nám nezbylo nic jiného, než se sebrat a jít na chvilku pryč. Když jsem se vrátily asi za hodinu, Italky byly zpátky na místě - stejně jako jsme předpokládaly. Řeknu vám, na Italky máme sakra štěstí. V Londýně jsme čekaly s Italkami a teď i ve Vídni. Poznaly jsme tam Dani, která byla naprosto skvělá, Lisu a další, se kterými jsme byly až do rána - jen si to představte. Nějakých 40 Italek a 3 Češky :D Nevím, proč jsem se vlastně těch Italek tolik bála, protože s Italkami stejně pokaždé skončíme a ony nás všude tahají s sebou. Jsou jak naše maminy (jak říká Tinka), překládají nám co potřebujeme, bavíme se s nimi celé čekání a starají se jeden o druhou :) Popovídala jsem si snad všema jazykama a udělaly ze mě přes noc hrdinku, když jsem nám zjistila, jestli můžeme spát na parkovišti :D

Ráno, někdy okolo půl čtvrté se začalo všechno kazit. Holky začaly být jako splašené, šílené a hnaly se někam, kam vůbec neměly. Všichni začínali panikařit, zoufat a nevěděli, co se děje. Pak přišli organizátoři s tím, že musíme udělat skupiny po třiceti lidech. Díky číslům, které jsme dostaly už odpoledne (a večer se obměnila) jsme se dostaly do skupiny č. 1. Pocit štěstí ale za chvilku zmizel, když nás chtěli začít pomalu brát a pouštět kolem osmé do žížal, které byly připraveny ze zátaras a pásek. Najednou nebyly žádné skupiny, ale jen dav šílených fanynek. Stály jsme s Italkami, které měly stejnou skupinu, panickou hrůzu v očích. Nevěděly jsme, co se to děje, někteří z naší skupiny seděly před námi na zemi, úplně v klidu, ale ti, co přišly až ráno a stáli vzadu, jakoby se splašili, začali se tlačit a my se dostaly ani nevím kam. Jen jsem se pevně držela Tiny, Tina držela mojí ségru. Holky padaly, brečely, stejně jako rodiče. Klepala jsem se a nemohla jsem dýchat. Jediný co vím je, že jsem viděla holku v béžových kraťasech, která spadla na všechny čtyři a my přes ní utíkaly, protože se na nás dav ze zadu tlačil. Taky vím, že jsem neustále křičela: NON SPINGERE a DON'T PUSH! Strašně mi bušilo srdce, potily se mi ruce, měla jsem pocit, že mi pukne hrudník ze strachu, že se umačkáme. Absolutní NEORGANIZACE. Stewardi aka SECURITY máslo, kteří byli neschopní. Chlápek měl mikrofon, který neměl ani zapnutý, absolutně nás nedokázali udržet zpátky, nevěděli co se děje a pak začali vpouštět a ty šílený fanynky šly vážně přes mrtvoly. Rvaly se dopředu, zátarasy padaly, pásky se přetrhávaly. A opravdu mluvím o koncertě a ne filmu. Bála jsem se jako snad nikdy v životě, protože tohle jsem nezažila a doufala jsem, že ani nikdy nezažiju. Jo, kluci mají šílený fanynky, ale tohle? Byla jsem na dvou koncertech ve Wembley stadionu a rozhodně se něco takového nedělo. Ta organizace byla úplně jiná a holky taky. Tohle bylo davové šílenství, při kterým jsme akorát přišly téměř o život. 

(suvenýr od Dani ♥)

Když jsme se dostaly do těch prvních klecí na sluníčko, povídaly si s Italkou, které se ztratila v tom davu kamarádka, Tinka brečela a já myslela, že zhyneme, rozhodly jsme se to vzdát. I po těch 16,5 hodinách čekání, nocování na parkovišti mezi hmyzem, prostě jsme se sebraly a odešly. Ty pohledy holek byly vážně srdcervoucí, když na nás koukaly jako na chudáky, ale když jsme vyšly ven, všimly jsme si, že Italky z našich skupin to vzdaly taky. Nemělo to cenu. Bály jsme se až moc toho, co bude až budou pouštět, nebo kdybychom se náhodou dostaly vážně moc blízko. Takže jsme čekaly na koncert v parčíku u stadionu, kde jsme si daly jídlo, trošku usnuly a nakonec zažily asi ten nejlepší soundcheck s NO CONTROL a 18 ♥ A já si obrečela už to. Kolem půl čtvrté jsme se vydaly do stadionu - naše transparenty TOMLINSON FOR PRESIDENT a SORRY OBAMA slavily úspěch pomalu stejně velký jako kluci později na pódiu :) Byl to skvělý pocit, když za námi přišly holky, jak máme úžasné transparenty a že nás milují :D 

Jako předkapela byly MacBusted a teda kromě Hey Violet jsem nic horšího nezažila. Jsou šílení. Ve špatným slova smyslu. Vážně je nechápu a absolutně bych je vyřadila. Namyšlení frajírci a zpívají otřesně. Takže jsem vážně odpočítávala, kdy už přijdou kluci na pódium.

Miluju tu atmosféru, když mají kluci přijít. Těch 20 minut hudby, kdy si to fanoušci tak moc užívají, tancují, zpívají, tleskají. Ten pocit, když se změní obrazovka a je intro. Ten okamžik, když kluci stojí na stagi a zpívají první tóny a vy si přejete, aby to neskončilo. Křičíte, jste v eufórii a nevíte, co se kolem vás sakra děje, protože všechno co vidíte jsou kluci před vámi ♥

Nakonec jsem je viděla skvěle. Harryho, který pohazoval vlasy, Liama a jeho bříško, Nialla jak dělá neslušný pohyby, Louiho který si všiml našich transparentů a zamával... PANEBOŽE! MÁM FANGIRLING JAKO BLÁZEN. A opravdu mě nezajímá, že mi bude 22. Panebože.... prostě... když někoho milujete, tak vám je asi všechno jedno. Bylo to dokonalý. Zpívaly nádherně (i bez Zayna a jo, probrečela jsem asi balíček kapesníčků!!!). Celá ta show byla úžasná, Harry počítal do 20ti Německy, milovali náš DANKE projekt a FOREVER projekt. Bylo to tak nereálný, že jsem je po roce znovu viděla a slyšela na živo, až z toho všechno bolí. Bylo dokonalý užít si tu hodinu a třičtvrtě (a sakra mě štve, že to bylo tak rychlé!) s nimi a s těmi nejlepšími a s mojí chummy :) Ihned bych se sebrala a jela na další koncerty, jen to zažít znovu :) Ať se stalo ráno co se stalo, rozhodly jsme se dobře, protože jinak by si nejspíš Louis nevšiml našeho transparentu, na který ještě ukázal a zdvihl palec nahoru a zamával. Protože TOMLINSON FOR PRESIDENT ;)

Děkuju za další úžasný tři dny, za skvělé lidi, za ně...

PS: Asi tak 259165 věcí, které jsem chtěla zmínit chybí, ale jsem tak mimo, že to prostě jinak napsat nešlo :) 

Fotky od Tinky ♥