Půl roku za mnou, půl roku přede mnnou! :)

Uběhlo šest měsíců od mého příjezdu do Německa a změnilo se toho u mě opravdu... hodně! :) Přemýšlela jsem, jak bych napsala tenhle článek a nechám jednoduše svoje prsty klouzat po klávesnici, protože to mi jde nejlíp! :)
Když jsem si poprvé s Jennifer skypovala, byla jsem naprosto nadšená a okamžitě jsem věděla, že do téhle rodiny patřím a že sem musím jet. Po dalších dvou Skypech jsme měly již podepisovat smlouvu a já bez váhání kývla. Týden po maturitě nastal den D a já jsem odjela od všeho, co jsem doma měla. Od mojí mamky, ségry, přátel, mého klidu a dostala jsem se do neznáma. Učila jsem se první týdny, ba dokonce měsíce poznávat jejich zvyky, jejich děti, je samotné a hlavně sama sebe. Musela jsem se naučit něco, co pro můj život bylo a je důležité - samostatnosti  a myslím, že jsem se toho úkolu zhostila poměrně dobře. Naučila jsem se pracovat s malými dětmi, naučila jsem se skrývat své emoce i pocity, i když to občas jde těžko. Byly tu chvíle, kdy jsem byla šťastná, kde jsem. Říkala jsem si, že jsem si nemohla najít lepší rodinu a byly tu chvíle, kdy jsem mamce hodinu brečela na Skypu, že chci domů :) Vyrůstala jsem bez táty, jen s mámou a ségrou a hádky, které tu vznikají mezi rodiči jsou těžké ne jen pro děti, ale i pro mě. Cítím se potom bídně a chce se mi odsud utéct. Naučila jsem se, dávat si sluchátka s hlasitou hudbou do uší a nic neslyšet :) To jediné pomáhá.

Když se dívám půl roku dozadu, změnilo se toho skutečně spoustu. Viděla jsem proměnu u Johanny - její první slůvka, krůčky, její první stoupnutí a její první plazení se po bříšku. Byla jsem u všech těchto věcí první a stejně jako jsem byla první, kdo jí naučil tleskat, zacpávat si nos, vyplazovat jazyk nebo jí udělal první culíček na hlavě :) I když to může znít divně, připadám si občas jako její máma. Trávím s ní tolik času, kolik s ní její máma v žádném případě netráví. Já jsem ta, koho vidí, když se probudí, já jsem většinou i ta, kterou vidí, když jde spát. Já jsem ta, která jí krmí, přebaluje a dokonce i o mých volných víkendech s ní trávím čas.
Simon si na mě první týdny musel zvykat a já na něho a přestože je to těžké dítě, které často křičí a brečí, je to mazel a už teď vím, že až je budu za půl roku (nejspíš!) opouštět, budu mít těžké srdce především díky těm dvoum prďolínům. Je nezaměnitelný s tím, jak se se mnou chodí loučit, jak mi dává pusinky, jak spolu děláme věci, které s ním jeho rodiče nedělají.
U dvou velkých je to jako na houpačce - jednou nahoře, jednou dole a já se občas skutečně přemáhám, abych proti nim v hlavě nepoštvávala divou zvěř z pralesa, protože občas by si to zasloužili.

Dostala jsem se do rodiny, díky které si uvědomuji, jak důležitá je pro mě rodina vlastní. Ta, co mám doma. Jak důležitá je pro mě moje máma, která mi dala vše a já vidím věci, kterými jsem se jí za to zrovna dvakrát neodvědčila. Vidím, jak strašně je pro mě důležitá moje ségra, kterou naprosto zbožňuju.
Dostala jsem se do rodiny, ve které mi vadí věci, jako fakt, že chodí v botech po baráku, že nevydrží po dni, kdy je tu uklízečka podlaha čistá ani pět minut. Vadí mi takové věci, jako je lenivost mojí GM, která večer předstírá, jak je děsně unavená, ale přitom jsem to já ta, co je s dětmi od rána do večera. Přesto všechno co mi vadí a co mi svým způsobem leze na mozek si myslím, že můžu být ráda, kde jsem, protože děti jsou to, proč jsem tu a co mě tu drží každý den :)

Proto si dovolím ukončit tenhle článek fotkami za půl roku a doufám, že to celé nevyzní moc hloupě :)

Ségra? Už se těším, až tě obejmu!
A mami? Miluju tě! :-*