Po dlouhé době

Tak nějak jsem se pozapomněla a blogu se dlouhou dobu nevěnovala, což mě neskutečně mrzí. V okamžiku, kdy jsem se dozvěděla, že podepsala moje GastFamilie rodinu věděla jsem, že se budu chtít plně věnovat článkům na blogu o mém Au-Pair životě, který kromě dětí není nikterák pestrý. Kdykoli jsem se odhodlávala k tomu, věnovat se trošku blogování, nějak mi to nešlo. Nebavilo mě to, přestože vím, že sem chodí tací, kteří moje články s nadšením čtou ;) A jsem za ně vděčná! Jelikož jsem se opět "dostala" do své kůže, rozhodla jsem se s blogováním pohnout. Uvažuji zároveň o tom, že z tohoto místečka udělám definitivně mé útočiště, kam budu uveřejňovat své zážitky ne jen z Au-Pair života, ale také z nákupů, výletů, setkání s přáteli, koncertů, nově přečtené knihy nebo muziku či wishlisty. A snad to AŽ tak špatná idea není!

Teď jsem ale mírně odbočila od tématu. Za poslední dva měsíce, které jsem tu, se toho stalo poměrně hodně. O Vánocích jsem trávila čas v ČR, se svou rodinou a přáteli (k článku se snad dostanu brzy!!!). Když jsem se vrátila po dvou týdnech, kolotoč okolo dětí začal na novo.

Malá Johanna, kterou mám možnost sledovat od jejího prvního lezení po bříšku až po nekonečné žvatlání slova: "Bob" je už neskutečně velká. Jsem typ člověka, který hodně přemýšlí, leč to o mě spoustu lidí neví a je zvláštní, být s někým tak malým den co den. Sledovat její krůčky i to, jak se každý den lepší v něčem jiném. Když v řijnu začala chodit, byla jsem nadšená. Bylo to z čista jasna. Nikdo jsme to nečekali a ona si prostě stoupla a od té doby běhá, co jí nohy stačí :) Je to strašně sladké. Stejně tak, jako její posedlost "Bořkem stavitelem", díky čemuž si děláme všichni srandu, že až v létě nastoupí do Krippe, všechny holčičky budou mluvit o Barbie a princeznách, jen naše Johanna bude pořád říkat: "Bob" :D

Simon se naučil chodit na záchod, také z čista jasna. Jednoho slunného krásného dne, kdy si sundal plenu, ve které bylo samozřejmě naděláno, se jeho máma naštvala a řekla, že teď bude chodit bez plen. Od té doby (buďme upřímní - občas se stane, že nestihne na WC a počůrá se, jako minulý pátek, kdy jsem ho budila a měla ho na klíně a on se na mě počůral!!! :-o) zvládá chodit sám na záchod. Teď dokonce nepotřebuje ani takové to dětské prkýnko a vytahuje se, jak to zvládne bez něj. Je roztomilý s tím, jak se každý den naučí nějaké nové slovíčko. Jednou je to: "Selbstverständlich" (samozřejmě), podruhé: "Es tut mír leid, aber nicht" a vy máte chuť, umačkat ho jako plyšového medvídka.

Niklas a Jonas jsou v podstatě nezměnění. Pořád mluví, mluví a mluví, až z toho občas chytám bolest hlavy, ale když odjedou na víkend pryč a vrátí se, hrozně nadšeně za mnou běží, jak jsem jim chyběla. Druhý den ráno mě ale zase nenávidí za to, že jsem připravila stůl na snídani a nebo že jsem vyzvedla Niklase ze školky já a nemůže jet autem. Ale to je prostě život a já jsem nad tímto povznesená.

Přidám na závěr několik málo fotek a snad Vám udělají radost ;)
Mějte se krásně.

Když se fotíme na přebalovacím půltu a chodíme do sněhu ven.

A znovu chodíme na procházky...

Čteme a pak usínáme...