Week 18

Ač s nelibostí si uvědomuju, že jsem vám o sobě nenapsala za tenhle měsíc, který zase neskutečně rychle uplynul, téměř nic :) Neměla jsem chuť, byla jsem nemocná, nebyl čas a když jsem si večer vlezla vždycky do postele, byla jsem ráda, že jsem ráda. Nevím, jestli to je ok, nebo je něco špatně, ale poslední dny se neskutečně těším domů. Na Vánoce. Až budu ve svojí posteli, s mamkou a ségrou. Až uvidím lidi, které mám ráda. Jsem tu téměř 4 měsíce a mě to přijde jako věčnost. A v poslední době si uvědomuju, že jestli tu kvůli někomu ještě jsem, je to Johanna a Simon. Tihle dva malí špunti mě tu neskutečně drží a i když jsou to občas čerti a zlobí, tak mi pokaždý, i když mi je nejhůř, dokáží vykouzlit úsměv na tváři :)

Myslím, že tak jako každý; i já jsem si kreslila pobyt Au-Pair trošku víc růžově, než to je. Čím déle tu jsem, tím víc si všímám věci, které se mi nelíbí. Snaží se být za každou cenu upřímní, což vyžadují i po mě, a když jim něco řeknu, tak se přestřihne nit a nahodí se jednodenní  ignor. Kdyby aspoň netvrdili, jak vnímají práci Au-Pair a pak se tak aspoň chovali. A ne, že říkají, jak ONI vidí Au-Pair, ale chovají se jinak :):) Jsem neskutečně vděčný člověk, a i když to dávám málo najevo, uvnitř jsem vždycky hrozně vděčná. Jsem ráda, že mi dali tu příležitost, vyzkoušet si to. Že si vybrali mě, ale taky jsem člověk, kterému se určité věci nelíbí a já to prostě v sobě neumím dusit.

Ať se to nemusí zdát, jinak je všechno v naprostém pořádku. S dětmi trávím dostatek času, stejně jako s myčkou na nádobí a vlastně s celou kuchyňskou linkou. Občas si připadám jako Kuchyňská au-pair, ale to je asi můj osud! ;) Konečně, po 4 měsících zůstávám o Jennifer směnách doma jen já a Johanna, na což se vždycky těším, protože ten den funguje prostě jinak. Jinak se o děti starám v přítomnosti dospělých a jinak, když jsem s nimi sama. Jsem jistější a suveréní. Před rodičema si připadám, jakobych dělala všechno špatně. Začínám být alergická na: „Lass sie einfach so!“. Já jsem sakra AU-PAIR, a když malá spadne, tak se prostě leknu, jestli je v pohodě a vždycky vyskočím, abych šla k ní a nebudu přeci sedět jak blbá na zadku a čekat, až se malá vybrečí a postaví se zase na nohy. Jo, jak mi jednou někdo napsal: „To je prostě úděl naší práce!“.

Příští týden mě čeká celý s Niklasem doma (z čeho si hážu pomalu tkaničku ze střechy!), kterému se stěhuje školka do nové, od 3.10. jsou podzimní prázdniny na 14 dní  (potěš ocas!), a naštěstí jsem se dozvěděla, že s velkými by chtěli jet do Londýna na pár dní a že Jennifer máma si chce všechny na 4-5 dní vzít k sobě *party hard*. Doufám, že to všechno klapne! :D Nechci znít jako špatná au-pair. Ale opravdu - po 5 dnech se 4 dětmi mi dva dny "volna", o kterém jsem beztak dětmi tahána z pokoje, hrozně málo. Nevyspím se, protože děti od sedmi lítají po baráku a křičí a špunty jsou zatraceně nepříjemné. Já je zbožňuju a trávím s nimi o pracovní době celkem ráda čas, ale někdy toho mám prostě po krk, chci si zalézt do pokoje a vypnout. I přesto ty děcka mám hrozně ráda. Jen ten klid, když tu nejsou aspoň na dopoledne, je k nezaplacení! ^^

Učím Johannu slovíčkařit a její slovo, které se jí daří je: „TADÁÁÁ!“ :D Z čehož mám neskutečnou radost. Když nepočítám, že se naučila zacpávat nos, což dělám, když jí přebaluju nebo se otevře koš na plenky :D Dokonce se mi udrží i na 5 sekund sama na nohách, z čehož mám dvojnásobnou radost, akorát je líná! :) Každý den chodíme, i v těchto chladných podmínkách na nově otevřené hřiště a já si tyhle úniky z baráku užívám. Těšila jsem se na podzim, co nového přinese a… zatím přinesl jen zimu, pěknou podzimní výzdobu a koncert mojí milované skupiny na příští rok ♥

Článek, jako obvykle zakončím fotkami a snad se vám budou líbit ;) Vybrala jsem svoje nejoblíbenější.
Posílám pozdravy z Hannoveru :) 

 jsem mírně ujetá na tyhle fotky prstíčků u velkých prstů, nebo nožiček u dospěláckých ♥

 Herbst ♥