Abych
byla upřímná, z Prahy; z domu - od mamky, mojí postele a klidu, se mi ani
trošku nechtělo, ale dá se říct, že si to tady užívám a jsem ráda, že tady
jsem.
Měla
jsem neuvěřitelný strach z prvního setkání, z toho, jaké to bude, vidět je poprvé - psát si s
nimi e-maily a vidět přes Skype je přeci jen něco jiného, než s nimi být na
živo. Ale když to shrnu - bylo to skvělé přivítání. Mírně jsem se zděsila,
jelikož měřím 160cm a Oliver (Vater) měří 2 metry. Sakra velký rozdíl. Ale byl
to jeden hektický den, kdy jsme se spíše poznávali, a byla jsem neskutečně
unavená, po devíti hodinách cesty, že jsem moc ten den nevnímala. Největší
strach jsem měla z malé Johanny (1), která je zdrženlivá a nechá se chovat jen
od Jennifer, Olivera a Yun (1. Au-Pair). Ale bylo to úplně v pořádku a Oliver
byl sám překvapený, že ke mě normálně chtěla jít, beze strachu a ani jednou
nebrečela. Ale jinak je kouzelná, Simon (2,5) má svoje chvilky - jednou je naprosto
v pohodě, pak bych ho nejradši zabila. Neumím si představit, že má od 1.8.
nastoupit do školky. Jsem neskutečně zvědavá, jak to bude zvládat bez
"Papa" nebo "Mama". Ale miluje SAUBER MACHEN a KOCHEN.
Takže jediný, co by nejradši dělal, že by neustále běhal s koštětem, vysavačem
a hadříkem, a něco čistil - je nutno podotknout, že jakmile má byť jen drobeček
na ruce, křičí, že to musíme umýt! :D A miluje, když na něj někdo bafá. Niklas
(5) je zlato. Jelikož je pěkně a můžou být na zahradě, neustále po mě požaduje,
abych ho houpala na houpačce, protože to umím nejlíp, ráno se mazlí a chce
pusinku a v jednom kuse mluví. Jonas (7) - samostatný jedinec, a zbožňuju ho,
že si hraje sám a rád! :D
Mám
podle mě neuvěřitelný pech na to, že jsem v téhle rodině. Všichni jsou milý,
sympatičtí, poněkud aktivní, ale je to tady skvělé. Berou mě vážně jako člena
rodiny, čehož si cením úplně nejvíc. Je to mírně hektický, se čtyřmi dětmi, a
nebo spíše s těmi nejmenšími, ale i tak se to dá přežít a zvládnout. Komunikace
tady je perfektní. Neustále si povídáme, komunikujeme spolu a není to takové,
že bych od rána do večera dělala služku (jak se všichni kolem báli!). Při
debatě o mém "Feierabend", jsem měla chuť se usmívat. Nemám stanovený
čas. Jestliže potřebuje, abych hlídala Johannu, když jede vyzvednout na kroužek
Niklase, tak těch 30 minut je ok. Je to spíš o tom (jak jsem psala, berou mě
jako člena rodiny a je to zvláštní, ale já se tady jako doma cítím!) a já nemám
potřebu se zavírat do pokoje. Ráda trávím čas s nimi, ráda s nimi snídám,
obědvám i večeřím, užívám si to, být s nimi, poslouchat Němčinu (i když čeština
mi taky pěkně schází!) a je to paráda. Co tedy dělám pravidelně -
vyndavám/nandavám myčku, připravuji stůl na snídaně, obědy i večeře.
Jsem
fascinovaná tím, jak ten čas tady pomalu plyne. Nevím, jestli to tak připadá
JEN mě, ale ráno vstanu a mám pocit, že přešel týden, než je znovu večer. A to
myslím vážně. Není to jako doma, v Praze, tak stresující, nikam se nepospíchá,
nic se neřeší, žádný stresy... ráno je společná snídaně, která je sice
hektická, ale pak jdou do školy a školky a dopoledne se neuvěřitelně táhne,
stejně jako zbytek dne. Chodím do pokoje v devět - deset a mám pocit, že je
půlnoc minimálně a pak se podívám na hodiny a zůstanu akorát tak překvapená.
Ale čas v Německu mi přišel vždycky pomalejší, než v Česku. Je to neuvěřitelně
zvláštní. A přesto, že jsem tady 5dní, mám pocit, že vidím neuvěřitelné rozdíly
mezi českými a německými rodinami ;)
A včera
jsem KONEČNĚ byla ve městě. Je to pár kilometrů do Hannoverů, 25 minut SBahnem
(já tedy byla zatím JEN autem) a naprosto jsem si to užila. Myslela jsem, že to
bude město o ničem, ale pletla jsem se. Neskutečně zajímavé - jestli můžu něco
doporučit, tak je to jet do Hannoveru na shopping. Já byla jak v sedmém nebi a
to jsem byla jen v Primarku - 4. patra a v posledním jen věci pro dámy -
KABELKY, BOTY (!!!), ŠÁTKY, DOPLŇKY... ganz alles. Měla jsem chuť, nechat tam
majlant!!! A už teď se těším na další nákupy. Každopádně o tomhle se rozepíšu
až v dalším článku, na konec tohoto jen přidám pár fotek ;-)
Bis
gleich, Sajü
Ta děcka vypadají opravdu fajn, alespoň podle toho, jak je popisuješ. Rozhodně se s nimi nenudíš, co? Mně stačí 4letá neteř tak hodinu a jsem absolutně vyřízená..ale čtyři? Máš můj respekt. Opět :D
OdpovědětVymazatA ta malinká na fotce, to bude ta nejmenší, viď? Na fotce vypadá úžasně, má tvář hruštičky mi přijde. :D :))
Když to tak čtu u tebe, mám chuť si to jet taky vyzkoušet, alespoň třeba na víkend. I když vím, že bych ho po většinu trávila couráním po městě a právě po obchodech, když tu píšeš, jak skvěle se tam nakupuje! Mrcho! :D :)
Tak piš, piš deníček (včetně fotek!) dál, jsem zvědavá! :)
Jsem tak ráda, i za tebe, jak se ti tam líbí a jak super rodinu si našla. Aspoň podle toho, jak se s nimi momentálně cítíš. :) Je fakt neskutečný, že tě berou jako člena rodiny. Jako jo, když si to čtu, tak si řikám, jo, pěkný, ale pak si říkám, cože, ČLENA RODINY?! Wow, to je úžasný. :) Hlavně proto, jak rychle jsou schopný mezi sebe tě přijmout. To by v ČR jen tak nefungovalo si myslim. A teda ten jeden prcek mě dostal. :D Že by furt něco uklízel. :D To jsem ještě neslyšela. :D Jo, musí to bejt fajn, když pak začne brečet i kvůli troše špíně na ruce a musí to jít okamžitě dolu! :D Je to fakt dobrý, že ti tam ten čas jinak plyne a zároveň, čím to je viď? Fakt je ten náš život tady tak uspěchanej? Možná jo... Jinak umim si představit to nadšení z Primarku a to si ještě neviděla všechno viď? :D Užij si pak nákupy, i za mě. :D A ta fotka Jo' je roztomilá! Ty tvářičky! :)) :D
OdpovědětVymazat