Změny se dějí . . .

Po týdnu od mého návratu domů (pro někoho to stále může být šokující), jsem se rozhodla, napsat krátký článek :)

Začalo to před několika měsíci, kdy mi všechno v mé hostovské rodině začínalo lézt na nervy. Nebo budu-li upřímná, ne všechno, ale někdo. Jennifer byla čím dál, tím víc hysteričtější. Chovala se příšerně ke svému manželovi (a neříkám, že se tak hrozně nechovala celý rok) a ke svým dětem. To neustálé ponižování ho, shazování před její či jeho rodinou, před Au-Pair. Začínala jsem si to uvědomovat čím dál, tím víc. Pak za mnou přijela moje mamka, která tam byla týden a já si ty věci začala po roce a téměř čtvrt více a více uvědomovat. Začala jsem si uvědomovat, že to není tak ideální, jak jsem si představovala. Uvědomovala jsem si, že tam toho opravdu dělám spousty a ona jen sedí na gaučíku, kouká do laptopu a nestará se o svoje děti.

Já opravdu chápu význam Au-Pair, tak jak je vysvětlován a z toho, co mi říkala na začátku i Jennifer jsem měla za to, že i ona to chápe stejně. Zjevně jsem se spletla. Nechápala. Pro ní bylo být s dětmi přítěž. Stres. Nechávala mi je celý den na krku, přestože ona byla doma. Já odváděla všechnu práci a pak přišel Oliver a měl je na krku se mnou. Ona po celém dni volna tvrdila, jak je děsně vyčerpaná z dětí, aniž by hnula prstem a to procitnutí bylo skutečně šokující. Pomalu jsem si začala všímat různých věcí, které jsem před tím dlouho ignorovala. O které jsem se nezajímala. Protože jsem byla ve svém vysněném Německu. A tak jsem byla nucená přemýšlet, jak dlouho to tam vydržet. Skutečně tam být ještě rok? Skutečně to zvládnout?

Jenže dny byly čím dál, tím horší. Zemřel nám/JIM pes a Jennifer si ničila svou práci. ANO, NIČILA SI SVOU PRÁCI POLICISTKY. Veškerý stres, který si vytvářela v práci, přenášela domů a hádky byly na denním pořádku. Já mám pouze ségru a mámu, nemám tátu a nikdy jsem nezažila hádku mezi rodiči a jsem za to šťastná, protože ten rok a čtyři měsíce tam, mi bohatě stačilo všechno vnímat a být z toho vypsychovaná snad víc, jak jejich děti. Celý rok jsem to téměř ignorovala, přestože jsem se tu a tam rozčílila, ale srpen byl katastrofa. Byla jsem na pokraji svých sil a nestydím se to přiznat. Bylo v domě dusno 24 hodin denně, já byla neustále v jednom kole, 12 hodin s dětmi, protože byly prázdniny. S brečící Johannou a ve chvilce, kdy ona spala a Simon se mohl dívat na televizi, já stála u prkna a žehlila jsem hromady oblečení pro 8 lidí v domácnosti. Asi si každý umí představit, jak to vypadalo po 4 dětech. Přestala jsem se pořádně soustředit a začínala jsem být nervózní i já. Docházelo to do takových fází, že jsem Leně brečela do telefonu a nevěděla, co dělat.

Na konci srpna jsme se však rozhodla, že odjedu. Že se vrátím domů, když padla poslední kapka z Jennifer strany. Potom odjeli na dovolenou a já si myslela, že možná změním názor. Že jsem to přehnala a přeci jen tam zůstanu do léta. Když se však vrátili, utvrdila jsem se ve svém rozhodnutí. Dny tam byly ale čím dál stresující. Dusno se hromadilo od sklepa až k Jonasovi pod střechu. Všichni, včetně dětí, jsme vnímali Jennifeřin stres, který přenášela na nás. Na mě to mělo jeden z největších vlivů. Brečela jsem, nemohla jsem dobře spát, dobře jíst. Neustále jsem se třásla a byla jsem nervózní už, když jsem vstala. Modlila jsem se, aby bylo 1.10. a já od tama mohla odejít. Mluvila jsem o tom s Jennifer mamkou, rozebírala to s paní, která tam uklízela 3 roky, mluvila o tom s mými blízkými a já si byla jistá, že dělám správně a nemůžu se ohlížet na děti.

A tak jsem 1.10. odjela. Odjela z Německa. Od rodiny, ve které jsem viděla svou druhou (ano, stále vidím i přes ten stres. Ty děti, Oliver jsou báječní a Jennifer je ve své podstatě také hodná osoba, jen s tím problémem, že asi ne vše je v pořádku). Neví přesný důvod, prostě jsem tak trošku - zalhala. Nechtěla jsem říct pravdu. Stačilo, že pravdu věděla Jennifer mamka a ségra, které mi tak strašně budou chybět. Ale vím, že jsem neudělala chybu. Vím to. Cítím to. I přesto, že mi budou scházet, jsem připravená na to, rozjet znovu svou vlastní dráhu. Znovu si vytyčit cíle, za kterými si půjdu a jsem na to připravená. Na všechno. Nevracím se na pořád. Vím to. Chci jen udělat krok k tomu, abych mohla dosáhnout svých cílů zpět v Německu.

A teď - ani nevíte, jak VÁM strašně moc děkuju za podporu. Tobě mamko, ségro, Tinko a Leno ♥ Ani jedna z Vás si neumí představit, jak strašně důležité pro mě bylo, cítit Vaší podporu. Poslouchat nebo číst slova podpory a vědět, že ať se rozhodnu jakkoli, Vy budete stát při mě. Ani nevíte, jak moc jsem vděčná, že Vás mám. Že jste tu byly, když jsem potřebovala, když jsem brečela, když jsem nevěděla, co se sebou. Když jsem byla ztracená a když jsem si připadala, jako troska. Stačilo, aby mi mamka řekla, že mě miluje. Aby mi ségra napsala, že se na mě tak strašně moc těší. Aby mi Tinka napsala těch pár magických slov, které mě přenesly někam jinam a vykouzlily mi na tváři úsměv a Leně za to, že mě poslouchala do úplného konce. Že mě utěšovala a že se mnou dokázala rozebírat díru na ponožkách, jen protože jsem se tím dokázala zabírat a zapomenout na to, co bylo za dveřmi mého pokoje. DĚKUJU!

A teď prosím - všichni aplaudovat. Jsem zpět v Praze! :)