Poslední dopis od tvé lásky; Jojo Moyesová

Redaktorka časopisu Nation najde dopis z roku 1960, který jí vtáhne do jiného světa, stejně jako nás; čtenáře. Příběh se odehrává v hlavním městě Británie a pojednává o vdané ženě, která ztratila paměť. Vracíme se do dob, kdy byla zamilovaná a snažila se získat svou lásku i do její součastnosti, kdy se snaží rozvzpomenout, co vše se stalo.
Potýká se s manželem, který jí lže a žádnými city, protože přestože neví, do koho je zamilovaná a snaží se to zjistit cítí, že on to není. Nakonec se jí to podaří, ale podaří se jí také svou lásku získat? I po tak dlouhé době?

Anglický název: The Last Letter From Your Lover
Počet stran: 470
Vydána: 2013
Vydavatelství: Ikar

Když jsem dočetla nedávno Než jsem tě poznala od Jojo Moyesové věděla jsem, že si chci přečíst další knihu od ní a tak jsem si jí napsala na "Wishlist" k narozeninám a také, že jsem jí dostala. Byla jsem mírně napjatá, jelikož jsem od Leny nečetla tak pozitivní zprávy, jako u té první. Přesto, když jsem dočetla Volání kukačky a vrhla jsem se na tuhle knihu, nemohla jsem se od toho odtrhnout pohledem.

Vtáhla mě do sebe, jakoby se přede mnou otevřela zázračná kniha. V hlavě mi vířily myšlenky, jedna za druhou a já byla zvědavá a nedočkavá, co se bude dít na další stránce. Vzpomněla jsem si na Tinu, která mi říkala, že u Kukačky nepřetáčela stránky, jako to dělává normálně, aby se podívala, kolik jí ještě zbývá třeba do konce kapitoly stránek (ano, dělám úplně to samé). U Kukačky jsem se párkrát podívala, u téhle knihy jsem to nestihla. Když jsem jí četla, nedokázala jsem se ani podívat na to, kolik je hodin, na jaké jsem stránce, nebo kolik odstavců do konce stránky zbývá. Hltala jsem jí a byla jsem jako v jiném světě.

Strašně jsem u té knihy přemýšlela, když se vrátíme díky dopisu, který najde redaktorka Nation Ellie, do roku 1960 - 1964, kdy si čteme příběh mladé vdané ženy, která není zase tak šťastná, jak se tváří a své štěstí najde v náručí někoho jiného. Čtení o světě té doby, o ženách, o tom, jaké nosily šaty - to vše jsem měla živě před očima jako barevný film. Viděla jsem Jennifer v šatech, které měla na sobě, přesně tak krásnou v obličeji, jak popisuje. Představovala jsem si zašedlé ulice Londýna v roce 1960, stroje a předávání telegramů - žádné počítače, žádné mobily.  Uvažovala jsem nad tím, jaká ta doba pro ženy musela být a jaké by bylo, nosit každý den vysoké podpatky, rukavičky, kloboučky, malé kabelky do ruky, úzké šaty. Nepřijde vám to občas nadpozemské, dostat se přes knihu do úplně jiného světa? Vstřebávat vše přes filtr ve své hlavě a představovat si to tak živě? Mě tedy jo!

Když jsem se blížila s knihou do konce, doslova jsem se modlila, aby to nekončilo. U posledních 60ti stránek mi tlouklo srdce víc s každou další nalistovanou stránkou. Hltala jsem to snad ještě více, než na začátku a přála si, abych si tu knihu otevřela znovu na první stránce a začala jí číst od začátku. Nevíte, co můžete na další stránce čekat, netušíte, jak to celé dopadne a na konci se vám téměř rozpadne srdce, když dočtete poslední stránku. Nebo alespoň já to tak měla.

Nejspíš mě tato kniha vzala ještě víc, než "Než jsem tě poznala" a musím si jí přečíst co nejdřív znovu. Je to pár hodin, co jsem jí dočetla, když píšu tento článek a přesto se těch myšlenek, poletujících někde nad knihou, nemůžu zbavit. Tak zvláštní, mít myšlenky na to, jak to pokračovalo.

Zamilovala jsem se do stylu Jojo Moyesové - píše přesně tím stylem, který mě u čtení uklidňuje, který mění pohled na svět. Používá výborné formulace a její věty ve vás zanechávají neviditelnou stopu. Doufám, že se na pulty dostane brzy další kniha, kterou Jojo napsala, protože jsou jedním slovem: úžasné :)