Když
jsem se před rokem a půl rozhodovala, jestli odjet skutečně jako Au-Pair do
Německa, měla jsem v hlavě určitou představu, která se vlastně nekonala.
Myslela jsem, že tu poznám nové lidi (vlastně poznala, Tinku!), udělám si tu přátelé a po roce jako A-P
se vydám svou cestou, najdu si práci a budu si spokojeně žít. Léta jsem chodila
na blogy holkám, které za tou zkušeností jely také a žádná z nich opravdu
nezažila ten tvrdý život. Oni opravdu byly pouze
a jen au-pair :)
Můj
život tady je zcela jiný a upřímně můžu říct, že si občas připadám jako matka od dětí. Dvacetiletá matka. A
vlastně se mi ani není čemu divit. Kam se hnu, mám děti na zádech, kolem nohou,
za zadkem a div mi nehopsají po hlavě. Žádné seznámí s novými lidmi se za celý
rok nekonalo. Nepoznala jsem tu kromě ostatních mamin a rodinných přátel žádné
lidi v mém věku, což je katastrofa :D Na jednu stranu - nemám žádnou šanci a
vlastně je to možná i mou leností :) A-P holky, které jsem sledovala na blogu,
byly s dětmi většinou dvě tři čtyři hodiny denně a už to pro ně bylo vyčerpávající. Já jsem s mými dětmi někdy hodin
šest, někdy osm a někdy jedu hodin dvanáct. Někdy nemám každý víkend volný,
protože za mnou buďto přijdou děti sami, protože jim chybím, nebo prostě musím hlídat. Nechodím každý den na
kávičku do města s kamarádkou, která dělá au-pair vedle nás a večer nejezdím do
města na koktejl. Totiž ráno uklízím a večer padnu do postele jak dlouhá tak
široká a snažím se přinutit, neusnout na místě :)
Každý
člověk má o Au-Pair jiné a milné představy. Někdo si myslí, že je to milá
oddechovka mezi prací a školou, ale pokud máte 4 děti, kteří vás mají rádi a
který se raději pomazlí s vámi než s rodiči, je to spíše práce na plný úvazek. Špatně placená práce. Nejhorší na tom dělat
au-pair je, že nemůžete říct nic. Jsem člověk, který rád dává svoje pocity
najevo, který je upřímný a rád řekne, co si myslí. Ať už je to špatně nebo
dobře. Ráda na rovinu vykládám karty na stůl. Nejtěžší je, když se vám nelíbí,
jak vychovávají děti, jak se nezajímají nebo jak je ignorují a vy musíte jen
stát, dělat němou tvář a usmívat se, přestože v hlavě vám běží věta: Ty krávo, zvedni se a něco se svým dítětem
udělej. Takže na konci dne vám je dětí tak strašně líto, že se vám chce brečet.
Na
stranu druhou musím ujasnit situaci, aby nedošlo k milnému myšlení = ani za nic
nelituji toho, že jsem do toho šla. Ono to, co jsem se naučila za celý rok tu,
by mi nedalo nic v Čechách. Ani práce, ani škola. Ač mi platí pojištění a
jídlo, mám kde bydlet a nestarám se o to, kolik zaplatí za nájem, naučila jsem
se neskutečné samostatnosti. Naučila jsem se starat se ne jen o sebe, ale i o
druhé :) Naučila jsem se rozhodovat správně a uspořádat si žebříček hodnot.
Zjistila jsem, co chci ve svém životě dál dělat a jak bych nikdy nevychovávala
svoje děti, nebo naopak, co se mi pro jejich výchovu hodí. Naučila jsem se od
naslouchání a pomáhání osmiletému dítěti, až po přebalování plenek (a jak tvrdí
Lena, ve svých 21 letech budu mít s přebalováním zkušeností víc, než moje
ségra, která by mohla mít ve svém věku klidně již dvě děti!).
Ač to
může znít jakkoli divně, jsem na sebe hrozně pyšná. Každý den se učím něčemu
novému (a nemyslím tím německá slovíčka), ale mám pocit, že každý den rostu. A přála bych si, aby ten pocit,
který mě zaplaví u dětí, když se semnou mazlí, chtějí mi dát pusu na dobré ráno
či noc, nebo když Simon přiběhne ze školky domů, ignoruje rodiče a běží za mnou
s větou: "Sranda, ich hab dich so lange vermisst" přetrvával na
věky... Je to komplikované. Nikdy před tím jsem tuhle rodinu neznala, jsem tu
12 měsíců a připadám si, že je znám celý svůj život. Že si jsme strašně blízcí
a že patřím do rodiny. Ne nadarmo mi říká
Niklas, že moje přijmení je Müller.
Za těch
12 měsíců, co jsem tady, jsem měla šanci sledovat malou Johannu (se kterou
trávím času nejvíce) od lezení po bříšku, přes plazení se, po první krůčky a
první slova a neskutečně mě to hřeje na srdci. Každý den, když jí jdu umývat
ruce k umyvadlu musím kroutit hlavou nad tím, jak velká už je a jaká dáma se z
ní stala ♥ Sakra, ona už dosáhne ručičkou
na proud vody.
Jak jsem
naznačila - můj rok tu nekončí, ale začíná další. Od 13.6. jsem opět zpět v
Německu, u stejné rodiny, zatím stále jako Au-Pair a dále se uvidí... ♥
Každopádně už se teď těším na další rok, doufám plný zážitků a pohody, nikoli
stresu.
Johanna
nastupuje do jeslí od srpna, Niklas do školy, Jonas do třetí třídy a Simon
pokračuje ve školce. To, co plánuji na tenhle rok já, si nechám raději pro sebe
a své blízké, jelikož nerada mluvím o svých plánech, dokud nejsou stoprocentní
:)
A teď...
mini koláž mého roku v Německu ♥
Žádné komentáře:
Okomentovat